Je to škoda, ale časům, kdy režisér Kenneth Branagh zásoboval filmové plátno vesměs skvělými adaptacemi Shakespearových děl, už dávno odzvonilo. Z posledních filmů se výrazněji prosadila jen Popelka. Adaptace Vraždy v Orient Expresu ani biografické drama o pozapomenuté éře Shakespearova života Vše je pravdivé se příliš neuchytily.
Nyní bohužel stejný osud čeká i film Artemis Fowl. Snímek, jenž nese jméno svého chlapeckého protagonisty, nejprve zasáhlo obvinění Harveyho Weinsteina ze sexuálního obtěžování a letos, chvíli před premiérou, pak koronavirus. Což v případě rodinné fantasy, která sází na efekty a kina plná dětí s rodiči a popcornem, bolí dvojnásob. Ačkoliv se totiž Artemis Fowl nakonec dočkal premiéry alespoň v rámci internetové služby Disney+ a v Česku na HBO, toho jediného, co se na filmu povedlo, tedy efektů, si divák v domácím prostředí stejně neužije.
Film sleduje souboj mladého superinteligentního a napůl osiřelého Artemise (Ferdia Shaw) se zlými silami z jiného světa. Unesly mu otce, slavného sběratele umění v podání Colina Farrella, a chtějí po něm výkupné, o jehož existenci sám nic netuší. Všemocný artefakt, který je branou mezi podzemním světem skřítků, vil a světem lidí.
Scénář vychází z prvních dvou knih spisovatele Eoina Colfera, který ji sám prezentuje jako Smrtonosnou past s vílami. Ve filmu z toho bohužel nakonec vychází spíše směsice Harryho Pottera (vypravěč příběhu v podání Joshe Gada až příliš nápadně připomíná postavu Hagrida), Mužů v černém (kostýmová stylizace dětského protagonisty), Star Wars (hlavní zloduch v kápi bez tváře osvícen podivným zeleným světlem) a Pána prstenů (až mytologický svět skřítků, vil, trollů a dalších bájných bytostí).
Přitom knižní předloha, aspoň podle shodné kritiky fanoušků na internetu, nabízí tvůrcům mnohem širší pole interpretace děje i charakterů. Takto to však spíše vypadá, že bylo potřeba nastartovat další sérii, která bude generovat peníze a od všech ostatních se bude lišit jen tím, že za ní stojí tým Irů, kteří chtěli vzdát hold své krajině a historii, jenže někde po cestě vlastně zapomněli jak.
Seč by totiž divák sebevíc chtěl, najít si vztah alespoň k jedné z postav je téměř nemožné. Obzvlášť když přijde na hlavního hrdinu, který se na rozdíl od knihy stává spíše prototypem dokonalého dítěte, zdatného mentálně i fyzicky bez sebemenších chyb. Přesto to v závěru, když se nazývá největším zločincem všech dob, hodně skřípe. Nehledě na nedopovězený motiv s krádežemi umění, které měl jeho otec spáchat.
Těch pár desítek procent si tak film vysloužil především působivou prací s efekty, vizuálním zpracováním „podzemního světa“ a obsazením Judi Denchové, jež vyhmátla těch pár vtipných replik, kterými scénář disponuje.
