RECENZE Totem vlka : V novince režiséra Jména růže se vraždí vlčí mláďata

Na loňský Febiofest přivezl Totem vlka režisér Jean-Jacques Annaud, přesně v den zahájení dalšího ročníku festivalu vstupuje do kin. Film, který Francouz točil v Číně, kam po svém díle Sedm let v Tibetu nesměl.

Jenže časy se mění, Čína nabrala pragmatický směr, a jak sám režisér vyprávěl, přišli za ním, ať natočí, co sami ještě neumějí. Nepocítil prý ani cenzuru – s výjimkou jednoho lehce odhaleného ňadra. Ostatně režisérův slavný Milenec se v Číně stále nesmí promítat.

Z rudé do zelené

Ale režiséra Jména růže si vybrali kvůli jiným filmům. Zejména kvůli Medvědovi či příběhu tygřích sourozenců Dva bratři. Právě v nich Annaud předvedl, jak dovede vyprávět prostřednictvím zvířat, a v Totemu vlka to zopakoval.

Totem vlka

65 %

režie Jean-Jacques Annaud

I když tentokrát dostal scénář podle čínského bestselleru vydaného pro jistotu pod pseudonymem, který nezapře společenskou kritiku; ne-li přímo politickou, pak zjevně ekologickou. Naštěstí pro autora knihy se děj netýká současnosti, odehrává se za takzvané kulturní revoluce, kdy posílali studenty na venkov.

A právě tam, do jurty, mezi mongolské pastevce na koních, kráčí městský hrdina s kufrem knih. Režisér proslulý smyslem pro obrazovou hýřivost tu nachází i záminku, jak si pohrát s barvami: ze světa rudých vlajek se mladík propadne do říše tak syté zelené, až zrak přechází, a posléze do oslepující běloby sněhu. Širá step mu poskytuje prostor westernové balady, a sotva se kůň začne plašit, šíří se tíseň ohrožení. Neviditelného; zatím.

Půl kina odvrátí zrak

Annaud může stokrát vyprávět, jak film natáčeli, přesto člověk leckdy žasne. Tedy vždycky tam, kde „hrají“ vlci, fascinující zjevně i režiséra. Jejich nejvýhrůžnějším znakem je tichá, organizovaná, nekonečná trpělivost. Už jim tečou sliny, ale čekají, čekají, čekají – než konečně zaútočí. Nebo taky ne.

Mimo zvířata se vypravěčská linka přidržuje klasického modelu učitel a žák; scénář tu konfrontuje sociální inženýrství s moudrostí předků, kterou hospodáři přejímají z generace na generaci. V Totemu vlka dostanou pastevci úřední příkaz „shora“, aby vyhledávali a zabíjeli vlčí mláďata, což jsou scény, kdy půl kina odvrátí zrak.

Ale hlavně odstartují spirálu, před níž místní lidé marně varovali: jednou porušíš rovnováhu přírody a už se to sype ve velkém. Naruší ji však, byť v opačném gardu, i student, když se tajně ujme jednoho vlčete. Uslyší proroctví – Chytil sis boha, abys ho zotročil; jednou za to zaplatíš.

Obří mraznička

Kolem ukrytého mláděte sice Annaud vytváří až přílišnou dávku jímavé lyriky, přehání také lehce manipulativní sestřihy „pomstychtivých“ vlčích očí, ale faktem je, že obojí účinkuje.

A na plakátové prvky lidských osudů dá zapomenout každý okamžik, kdy se Totem vlka zbaví slov ve jménu přírodních dějů. Vichřice, bouře, bílá tma, krvavý masakr na obou stranách pomyslné barikády, to jsou okamžiky, kdy se před filmařem smeká.

Zejména pak pro jeden obraz, který divák nikdy nevymaže z paměti. Jedinečný výjev, kdy si vlci vyrobí vlastní obří mrazničku, neboť koně zahnaní při panickém útěku do jezera se promění v mrtvé ledové sochy zastavené uprostřed pohybu, hrůzně děsivé i ohromující svou takřka mimozemskou, zářivě ojíněnou krásou, se vidí právě a pouze v Totemu vlka.