Anna Podskalská kvůli filmu Přes hranici dokonce na rok přerušila studium animace na FAMU. Díky této zkušenosti si vypilovala animaci olejomalbou na sklo, kterou pak zhodnotila při tvorbě Rudých bot. „Malba na skle nejvíc sluší expresivní a živelné animaci a tu jsem přesně ve svém filmu chtěla mít,“ říká.
Animace má schopnost předkládat konfliktní a bolavá témata divákovi srozumitelněji než hraná tvorba. Čím to je?
V animaci máte možnost využívat silnou stylizaci a můžete si dovolit vyprávět věci zkratkovitě. Asi díky tomu pak mohou být dobře srozumitelné napříč různými zeměmi.
Jak se udržuje styl animovaného filmu, když na něm mnohdy pracují desítky lidí?
Upřímně řečeno, to byl přesně problém, který jsme při animování řešili pořád. Myšlenka šla udržet celkem snadno, protože jsme dostali podrobný „animatik“, takovou hrubou kreslenou skicu celého filmu, která určovala tempo pohybů a akci postav. Horší bylo udržet ucelený výtvarný rukopis.
Měli jsme „grafickou bibli“, kde byla každá postava nakreslená z různých úhlů a s předepsanými barvami kostýmů. Podle této bible jsme „obkreslovali“ rysy postav. Ale stejně, ať se snažíte sebevíc, nikdy neuděláte dva tahy štětcem stejně. A každá animátorka chtě nechtě kreslila tu samou postavu trochu po svém. Proto jsme se snažily komunikovat, když jsme dělaly na sebe navazující záběry a taky nás paní režisérka pořád průběžně kontrolovala.
Jak byste charakterizovala techniku olejomalby na sklo? Tak, aby ji laik co nejlépe pochopil.
Je opravdu unikátní a krásná. Bohužel musím se smíchem říct, že je taky asi nejneekologičtější na světě, protože všechny ty drahé olejové barvy a rozpouštědla, co k ní potřebujeme, končí v koši. Funguje na principu, že namalujete obrázek, vyfotíte ho, a to co se má v příští fázi hýbat, smažete papírovým ubrouskem a namalujete znova. A tak pořád dokola. Na konci animování vám fyzicky zůstane vlastně jenom pozadí a fotky v počítači. Všechno ostatní se smaže a vyhodí.
Co všechno k tomu potřebujete?
Animuje se pomalu schnoucími olejovými barvami na stole se skleněnými tabulemi. Nad tím je zavěšená kamera, která všechno snímá. Stejně jako při animování loutky, jakmile se nasnímá jedna fáze pohybu a začne se vytvářet následující, ta předchozí zaniká. Nemůže se tedy animovat jako při klasické kreslené animaci, kdy se průběžně finalizuje. U malby na skle musí být každá fáze pod kamerou namalována na hotovo a zpětně se dá případná chyba jen těžko opravit. Naštěstí ale existuje postprodukce.
Z filmu Přes hranici:
Kde dnes hledá mladý tvůrce animovaných filmů inspiraci? Může to být třeba i u Disneyho?
Asi každý musí znát základy svého oboru a Walt Disney do historie animace neodmyslitelně patří. Jeho Dvanáct principů animace by měl určitě každý animátor znát minimálně proto, aby věděl, co mu vyhovuje a co ne. Inspirativních tvůrců je dnes nepřeberné množství a díky festivalům a online databázím ve své tvorbě můžeme kombinovat vlivy z celého světa, různých epoch a žánrů. Myslím, že hodně tvůrců to tak dělá. Může se najednou nechat inspirovat například anime seriálem i experimentálním nezávislým filmem.
Lákalo by vás někdy pracovat pro velké studio a stát se součástí týmu stovek tvůrců, kteří pracují na velkých animovaný blockbusterech?
Na animaci mám skutečně ráda to, že animátor je vlastně řemeslník. Nedokážu si představit, že bych pracovala ve fabrice na film podle šablony. Ale líbilo by se mi být zase součástí podobného projektu jako Přes hranici. To, co jsem zažila během této práce, je pro mě ideální měřítko. I když obdivuji i filmy jako je americký Spider-Man: Paralelní světy a fascinuje mě, jak vznikal, vím, že mě osobně to spíš táhne ke komornějším rukodělným projektům.
S manželem byste prý rádi vytvořili celovečerní animované dílo. O co půjde?
Zatím jsme ve fázi velice raných příprav jedné z plánovaných částí filmu. V tento moment bych řekla, že tím nejsložitějším v cestě za finálním produktem je čas, protože ten jsem poslední dobou dávala svému ilustrovanému projektu Čáry a črty. Teď si na chvíli užívám tvoření statických věcí, co neproběhnou jako animace během chvilky před očima.
Vytvořila jsem ručně ilustrovaný dvojbalíček karet Karbaník& kartářka a taky plánovací Kalendář (pozapomenutých) tradic na rok 2022. Myslím, že docela dost animátorů, někdy pocítí chuť chvíli neanimovat, a udělat obrázek, na který se dá dívat déle než dvanáctinu vteřiny.
Mnozí by asi řekli, že základní vlastností každého studenta animované tvorby musí být trpělivost. Je tomu tak i ve skutečnosti?
Asi ano. Trpělivost a jakési odhodlání věc dokončit (s tím často bojuju). Animátor je jako řemeslník, který svou práci musí po kousíčkách piplat. Takže je samozřejmě důležitá i zručnost a znalosti, aby to nějak vypadalo. Na FAMU se taky říká, že nejlepší animace je ta mimo obraz, která vzniká díky zvuku divákovi jen v hlavě. Takže by se dalo říct, že animátor by měl taky vědět, kdy může být líný a ušetřit si nějak chytře práci.
Na FAMU vás vede Michaela Pavlátová. Dá se popsat v čem vás ovlivnila nejvíce?
Michaela Pavlátová je velice inspirativní tvůrkyně. Je skvělé, jak nám bezprostředně předává své zkušenosti z praxe, hlavně z jejího posledního filmu Moje slunce Mad. Velice mě zaujalo, když nám nedávno popisovala trnitou cestu, jakou se vyvíjel vizuál celého filmu. To je na FAMU pro mě to nejcennější – že se denně můžete setkávat s tvůrci a nahlížet do zákulisí jejich vlastních projektů.