Aňa Geislerová o sobě říká, že je věčný Radovan – festivalový kolotoč si užívá a nebere ho jako tlak. „Mě to těší a neberu ty aktivity jako něco náročného. Je to prostě skvělé, že se tohle všechno vůbec děje,“ popisuje.
Ta neúnavnost v ní má však i hlubší rovinu. Loňský rok hada, který podle ní „necouvá“, si vzala jako motto: člověk musí pořád jít dál, stará kůže se odloží a naroste nová. „Ta představa, že něco bude jednou hotové, a pak bude klid, kdy si odpočineme, neexistuje. Prostě se jede dál a musí se to vydržet,“ vysvětluje.
Znamená to tedy říkat víc ne, nebo naopak ano? A je mezi nimi vůbec rozdíl? Loni si Aňa totiž dala volno od natáčení, tudíž řekla filmu ne, uvolnila si tím však prostor, aby řekla ano něčemu dalšímu – prezentaci filmů, výstavě a hlavně dokumentu sestry Ester o jejich tatínkovi: „Člověk řekne ne a zavře jedny dveře - aby mohl otevřít další. I políčka se přece musí nechat odpočinout, aby se půda oživila.“
V hlavní soutěži festivalu má letos Aňa film Pramen režiséra Ivana Ostrochovského, který otevírá téma sterilizace romských žen za socialismu. Geislerová v něm hraje lékařku Ingrid, jež si postupně uvědomuje, že je součástí systému, se kterým hluboce nesouhlasí. „Ona oficiálně nedělá nic špatně. Provádí legální úkon, státem posvěcený. Kde je tedy problém? Leží právě v tomhle – že se člověk schová za něco, co rozhodl někdo jiný za něj, a slouží tomu zlu,“ vysvětluje.
PRVNÍ DOJMY: Děti už mám, peníze ne. Sterilizacím přihlíží Aňa Geislerová |
Tento motiv Geislerová vztahuje i na dnešek. Podle ní žijeme v období zvláštního přerodu, kdy je nejhorší právě pasivita. „Když se dělají průzkumy, tak těch hrdinů ve společnosti je třeba pět procent. Těch, kdo se aspoň zamyslí nad věcí, tak deset. Ale zbytek jsou lidé, kteří neudělají nic. A to je ta masa, která nakonec tvoří dějiny,“ říká. Kritická je i k tomu, že se společnost víc věnuje problémům než jejich řešení. „Každý dokáže pojmenovat svůj problém a nimrat se v něm. Ale málokdo pak jde dál, aby se zabýval řešením.“
Neumím se tak otevřít
A jaké to je přivést na festival společně se sestrou Ester dokument o vlastním tatínkovi? „Já se neumím tak otevřít jako Eťa, která to režírovala. Kdybych ten film točila já, byl by velice nudný. Jsem docela uzavřený, privátní člověk,“ přiznává. Vypravěčkou je proto sestra, jejíž talent podle Ani spočívá právě ve schopnosti nabízet lidem ty nejintimnější pocity.
Všechny čtyři Geislerky a nejen to. Celá rodina se sešla k uvedení Dvou deci tuše |
Vztah s otcem, japanologem Petrem Geislerem, popisuje jako parťácký a výjimečný. A v tuto chvíli hlavně uzavřený s klidem a bez výčitek. „Nemám pocit, že jsem něco nestihla, na něco se nezeptala, než odešel. V té komunikaci je klíč ke všemu,“ říká. Poučila se přitom z dřívější ztráty dědečka, se kterým se rozloučit nestihla. Otce dnes cítí sama v sobě – jeho humor i sarkasmus. Vybavuje si třeba historku z premiéry Návratu idiota, kdy jí bylo přes dvacet a byla na svůj výkon hrdá. „Řekl mi: no, na to, že jsme si tě udělali jenom kvůli přídavkům, docela dobrý. Já se úplně zhroutila, rozbrečela se. A on: co blbneš. Pak mi posílal kytky a omlouval se. To byl jeho humor,“ vzpomíná.
Měl kolem sebe lásku, ale to sebedestrukci nezastavilo. Geislerová natočila film o otci |
A právě tady je pro Geislerovou zásadní rozdíl. Otec byl podle ní v jistém směru člověk nešťastný, pro kterého bylo těžké žít běžný život – citlivý, křehký, oplývající talenty. „Já nějakou lásku k sobě našla. Vidím rodinu, své děti a muže, a vím, že ten svůj život musím chránit. Cítím vděčnost za život jako takový,“ říká. „On tohle neuměl, protože neměl tu lásku k sobě, která je v určitou chvíli rozhodující.“
Ten „drsný“ rodinný humor přitom vnímá jako výbavu, kterou vidí i u vlastních dětí. „Když ho aplikují na mě, trochu to bolí, ale rozumím tomu. Považuju to za fantastickou výbavu do života.“
Řeč přišla i na krásu a tlak na mládí – Aňa Geislerová je totiž tváří velké kosmetické značky, ale před kamerou si na obličeji podle svých slov moc dovolit nemůže. „Nikdo příčetný nechce Elišku Přemyslovnu s botoxem. Ta přirozenost je před kamerou preferovaná,“ vysvětluje. Přesto si přeje ještě aspoň jeden hezky stylizovaný film, kde by z ní udělali krásnou: „Jako v Prezidentce, kde jsem měla kostýmy na míru. Takový bych brala.“
