Anglické jahody přivážejí okupační tanky a libozvučnou ruštinu

Nezvykle dlouho se po pracovní projekci Anglických jahod v úterý zůstalo sedět v sále, během celých titulků s tísnivou písní Tomáše Kluse Málčik moj. A pak si zapálili i ti, kdo už dávno nekouří.

Z natáčení filmu Anglické jahody | foto: David Port, MF DNES

"Tady žádné reklamní triky neplatí. Jen jediný: Nelhat. Neprodávat něco jiného než to, co Anglické jahody zosobňují," prohlásil Jan Bradáč z Falconu, který příběh z 21. srpna 1968 uvádí do kin.

"Je otázka, nakolik bude mít divák chuť se vracet, ale protože na pozadí dobových událostí se odehrávají osudy mladých, film má přitažlivost i pro novou generaci. Ostatně ani na plakát jsme nedali známé tváře českých herců, nýbrž dvojportrét ruského dezertéra. Tady nejde o hvězdy, ale o příběh. A to je dobře," shrnul Bradáč.

Tajné informace?
Přesto herecké osobnosti na plátně nechybějí. Pobaví sebeironie Vladimíra Brabce, představitele majora Zemana, zde v roličce estébáka, hlavně však jiskří ústřední rodinné trio: matka, otec a babička hlavního hrdiny alias Pavla Tomicová, Viktor Preiss a Nina Divíšková.

"Já ruštinu miluju, je to krásný klasický jazyk dramatických a literárních děl, s jejichž autory je čest se setkat. Ale potkat ruské tanky pod pražským rozhlasem, to je samozřejmě hrůza," říká Divíšková.

Anglické jahody na cestách

I film už vyráží na cesty. Sérii předpremiér zahájí ve středu, do kin vejde po pražské premiéře 12. listopadu. Ukrajinská premiéra se chystá na únor, slovenská na březen a film si předběžně vyžádaly i dva prestižní festivaly: Sundance a Berlín.

Scenáristu Martina Šafránka a režiséra Vladimíra Drhu nicméně ocenila za způsob, jak vidí ruské vojáky: "Byli to kluci, kteří za nic nemohli, jen plnili rozkazy."

Film dostal název podle brigády, kam mířil filmový vnuk Divíškové v podání Ivana Luptáka. "Motorku, kterou ho otec veze na nádraží, si vymyslel sám Preiss a radoval se z ní jako dítě - prý takovou kdysi měl," směje se Drha.

Jenže syn už do Anglie neodjede; místo toho zamíří se svou dívkou v podání Marie Štípkové na chatu, kde potkají ruského vojáka na útěku do vysněného Německa. Hraje ho objev filmu, v Rusku již slavný Alexej Bardukov.

"Báli jsme se hvězdy, která bude chtít vlastní karavan, ale Bardukov měl naopak jedinou prosbu: ať z něj neděláme hvězdu. Navíc přijel připravený, s knihou Jeseninových básní, jež v roli cituje, a o srpnu 1968 toho věděl snad víc než my. Třeba měl nějaké tajné informace," žertuje Drha.

Zato další hrdinové Anglických jahod, dva žáci deváté třídy, tvrdí: "Ještě jsme se to ve škole neučili." Podle Štípkové jsou školní výklady navíc nepřesné. Jen Vladimír Škultéty, jenž ve filmu vedle menší role působil jako pomocný režisér, dostal účinnou lekci z dějepisu: "Procházel jsem v rozhlase nahrávky z 21. srpna - a to byl teda nářez!"

Ruštinu už neumí nikdo z mladých. Nejlépe jí vládla Štípková, jíž pomohla znalost polštiny, kdežto písničkář Klus, jenž dík svému vzoru Karlu Krylovi ví o srpnové invazi dost, potřeboval na ruský refrén pomocnici.

"Ale ruština se mi líbí, a protože nechci expandovat na Západ, třeba to zkusím na Východ," smál se herec, autor a interpret filmových písní - mimo jiné skladby Navěky, která vznikla původně pro film. Vycházejí na soundtracku, na němž zazní se svolením vdovy po Karlu Krylovi i slavný Bratříček. Vyjde také Šafránkova knižní podoba příběhu.

Nina Divíšková a srpen 1968

Na rozdíl od svých kolegů z Anglických jahod, nynějších studentů třetího ročníku DAMU, kteří okupaci na vlastní kůži nezažili, má herečka Nina Divíšková svůj 21. srpen 1968 stále v paměti.
"Točila jsem tehdy na Slovensku film Slavnost v botanické zahradě, který režíroval Elo Havetta," začíná své vyprávění. "V pět hodin ráno mi Havetta i s manželkou bušili na dveře se zprávou, že je Československo obsazené. Zároveň v Bratislavě tenkrát natáčela režisérská dvojice Ján Kadár - Elmar Klos; obě produkce daly okamžitě povel k rozchodu, ať každý rychle jede, kam potřebuje."
Divíšková stála tehdy na počátku své kariéry, v červenci 1968 oslavila dvaatřicáté narozeniny a měla ještě malé děti. "Manžel se zrovna nacházel v Norsku, bál se o nás, a děti byly v Jeseníku," vzpomíná herečka.
"Chtěla jsem se co nejrychleji dostat za nimi, jenže vycestovat ze Slovenska vůbec nebylo snadné. Všude kolem už stály závory a zátarasy, lidi si houfně vybírali své peníze a utíkali do Vídně."
Nakonec Divíšková projela díky triku. "Pomohla mi jedna paní: vtrhla do obchodu, získala tam bílý plášť, oblékla si ho a tvrdila, že jsem nemocná a že prý se o mě musí postarat. Tak mě propašovali z Bratislavy. I další cesta na Moravu byla ještě dost dobrodružná, ale nakonec jsem přece jen šťastně dorazila za dětmi. A pak už jsme seděli nekonečné hodiny u rádia; tak jako všichni v té době," připomíná herečka.