Ležel nahý na posteli, já dělala, že nic nevidím, popisuje Hollandová obtěžování

Agnieszka Hollandová se v novém filmu Franz ponořila do Kafkovy duše. Neskládá však klasický životopis, ale kaleidoskop z fragmentů snů a dopisů, který vrací Kafku zpátky do Prahy i současnosti. V rozhovoru s Monikou Zavřelovou mluvila i o politice, útocích po filmu Zelená hranice, své zkušenosti se sexuálním obtěžováním či o tom, proč si podle ní procházíme krizí.

Rozstřel

Sledovat další díly na iDNES.tv

Ve filmu Kafka zaznívá z úst Ivana Trojana věta: „V Čechách se všechno kazí tak nějak rychleji.“ Podle Hollandové to ale platí mnohem obecněji. „Dneska se kazí všechno šíleně rychle. Dokonce i technologické vynálezy. Můj první počítač mi vydržel šest let bez problémů, dneska musíte měnit každé dva tři roky,“ řekla a dodala, že lidstvo naráží na hranici, kdy se ničí samo: „Buď se zastavíme, nebo narazíme do zdi. A pak buďto přežijeme, nebo ne.“

Jak si Agnieszka Hollandová vysvětluje, že Kafka obstál mezi autory první poloviny 20. století tak úspěšně? „On zůstává neustále aktuální. Lidi v něm po válce viděli proroka, který předvídal koncentrační tábory a znelidštěné právo drtící jednotlivce.“ Současně se z něj ale stala i komerční značka. „Kafka je dnes nejen světový autor, ale i turistické zboží. Trička, hrnečky, selfie v Kafkově muzeu… Pro mě byl vždy výzvou a bratrem, ale chápu, že pro turisty je to často jen odfajfkovaná položka,“ dodává.

Film Franz přihlásilo Polsko do oscarového klání, přestože tamní fond mu původně odmítl dát podporu. „Ředitel fondu mi tehdy řekl: ‚Kafka? To je český Žid, to nás nezajímá.‘ Odpověděla jsem mu, že Kafka je světové dědictví, které se týká nás všech. Nakonec mě ale k Oscarům přihlásili,“ uvedla rodačka z Varšavy.

Po uvedení svého předposledního filmu Zelená hranice čelila režisérka tvrdým útokům. „Říkali, že jsem goebbelsovská a stalinovská propaganda. Měla jsem hrozby smrtí, musela jsem chodit s ochrankou. Ale nestěžuji si – byla to lidsky zajímavá zkušenost. Všechno těžké v životě beru jako určité obohacení,“ říká s nadhledem.

Že šlo o bolestivé období, ale neodmítá: „Věděla jsem, že když budu mluvit o nebezpečí dehumanizace, vláda to nebude mít ráda. Ale musela jsem reagovat. Když vidím, že fašismus znovu roste vedle mě za dveřmi, nemůžu mlčet.“

V Polsku mě nenávidí i milují

I díky tomu má v Polsku extrémně polarizovanou pozici: „Asi 30–40 % lidí mě nenávidí, 30–40 % mě miluje. Volby bych nevyhrála, ale nemůžu si stěžovat, že by o mě nebyl zájem,“ vtipkuje.

Vzhledem k blížícím se volbám (nejen) v Česku se nabídla i otázka, zdali si umí představit, že by k volbám někdy nešla. „Mám dvojí občanství, volím i ve Francii. Musela bych být velmi nemocná, abych k volbám nešla. I když víme, že prožíváme hlubokou krizi liberální demokracie, doufám, že není nesmrtelná,“ prohlašuje.

A dodává, že možná uvažuje o dalším politickém projektu: „Dneska by byl lepší politický seriál než film. Ale realistický seriál by možná nikdo nechtěl sledovat, protože dystopii už žijeme,“ říká. Sama režírovala třeba epizody slavného seriálu Dům z karet: „Uvědomila jsem si, že děláme nebezpečnou věc. Ukazovali jsme politiky jako vrahy a zkorumpované lidi bez hodnot. Američané věří tomu, co vidí v televizi – a pak přišel Trump.“

Punk a Praha plná švábů. Podívejte se, jak vznikal film o Franzi Kafkovi

Na natáčení seriálu se podílela ještě před vypuknutím kauzy okolo herce Kevina Spaceyho, který byl obviněn za sexuální napadení. „Myslím, že někteří lidé o něm tohle věděli. Robin Wrightová (hrála v seriálu jeho manželku - pozn. red.) říkala, že to pro ni bylo těžké. Ale nikdo dřív nepromluvil. To je typické – lidé mají strach, protože by zaplatili ztrátou práce a peněz,“ komentuje Hollandová.

Ani jí samotné se obtěžování nevyhnulo: „Jednou jsem měla schůzku s producentem v New Yorku. Ležel nahý na posteli ve svém apartmánu. Byla to odporná, ponižující situace. Zachovala jsem kamennou tvář, dělala, že nic nevidím, a myslím, že jsem to vyhrála. Ale jiné ženy by to zlomilo a měly třeba trauma na celý život. To se nesmí dít,“ popsala.

Řeč přišla i na postavení žen ve filmové branži: „V mé generaci se třeba těhotenství tajilo. Byla jsem asistentkou Zanussiho a byla asi ve čtvrtém měsíci těhotenství a nikomu to neřekla. Poslali mě do pitevny, kde ležela mrtvá miminka. Bylo to strašné. Ale taková byla pozice ženy tehdy – musely jsme předstírat, že jsme nezničitelné. Dneska bych sama sebe odsoudila. Jsou důležitější věci než to, co si o vás lidé myslí. Ale tehdy jsem měla pocit, že nesmím ukázat slabost.“

„Dva měsíce jsem vycházel z domova jen po setmění.“ Herec Idan Weiss o roli Franze Kafky