Do Prahy jste přijela představit váš dokument Supernova, který zobrazuje útok hnutí Hamás na stejnojmenném hudebním festivalu ze 7. října loňského roku. Materiál jste začali sbírat hned několik dnů po něm. Nebylo to příliš brzy?
Přesně týden po události mě oslovil německý producent, zda bych nechtěla být hlavní producentkou dokumentu. Popřála jsem mu štěstí se slovy, že na mě je to skutečně příliš brzy. Běžně musí dokumentaristé mít odstup, znát kontext a širší perspektivu událostí. Zároveň o tom běžely kontinuální zprávy a já se obávala, zda to nebude jen další příspěvek z mnoha.
Následně jsem se spojila s izraelským režisérem, se kterým jsme před pár lety pro Netflix vytvořili seriál Ďábel od vedle, a shodli jsme se, že zase tak brzy není. Ten den byl totiž masakr na festivalu Supernova bohužel pouze jedním z 35 po celém Izraeli. V záplavě informací o pokračujících bojích, unesených rukojmích a protivládních demonstracích se tato událost mohla lehce ztratit. Nakonec jsem ráda, že jsme neotáleli a dokázali jsme zachytit bezprostřední reakce a emoce přeživších.
Nepoužili jsme spoustu rozmazaných scén, jako popravy, nebo těla obětí, u nichž jsme nevěděli, zda zemřeli, nebo stále žili. Přestože si diváci mohou říkat, jak drastický dokument byl, realita byla mnohem horší.
