S nálepkou z minulé epizody, že „největší dno Ostravy jsou herci, protože berou prachy od Bakaly, ožírají se na večírcích a šíří covid“, se členové Divadla Mír zkusí živit rukama. V dole. Zprvu nepoznáni, neboť horníci, kteří si od nováčků nechávají umýt záda, mají předplatné jen na balet a operu a Baníku chodí fandit výhradně ze spořádané rodinné zóny.
Až potud se Zával drží původní poetiky. Také šachta, která má umělce po odhalení jejich totožnosti vytrestat, působí skutečně autenticky a výrok Štěpána Kozuby „Já byl u Šípa, ty goleme!“ se zařadil k nejpůvabnějším hláškám hvězdné (sebe)důležitosti.
Ale se vpádem pražské výpravy, která tu hodlá natáčet pokračování Dukly 61, už se buduje umělá zápletka mimo realitu, navíc s nádechem morality. Scénář Petra Kolečka je prostě z jiného světa, byť se autor opět nebojí shodit a přestože Jiří Langmajer zas perlí, nově s podporou Marka Vašuta.
Kouzelně heroickou sborovou recitaci Petra Bezruče na potápějícím se Titaniku bohužel oslabí závěrečné vysvětlování, smiřování a objímání, které bylo projektu cizí. Až doposud finále vždy nastolilo naopak novou, co možná nejvýbušnější situaci pro příští epizodu.
Kdežto tentokrát i civilní dovětek naznačil, že tvůrci ještě nevědí, zda a jak pokračovat, takže rozhodnutí ponechávají na divácích. Potažmo na jejich podpoře – a pokud nebude stačit, peníze slíbili fanouškům vrátit.
Takže se chce odpovědět – Ano, pokračujte, prosím, ale zase po svém, z vlastních zážitků i nápadů, což znamená od jarní nuly, kdy zavřené divadlo udělalo z nouze ctnost a ze smutné skutečnosti vtipnou absurditu. Ovšem hostující nabob Jiřího Langmajera budiž nadále srdečně vítán.
