Vladimír Mišík a Radim Hladík ve filmu Nechte zpívat Mišíka

Vladimír Mišík a Radim Hladík ve filmu Nechte zpívat Mišíka | foto: Cineart

PRVNÍ DOJMY: Mišíka člověk musí mít rád, i kdyby ho viděl poprvé

  • 10
Chválabohu nepěstuje žádné umělé pocty, vznešené řeči ani moudré komentáře: Vladimír Mišík dostal k 70. narozeninám film, který je čistý a hravý jako jubilant sám. Do kin jde 9. března pod názvem Nechte zpívat Mišíka a divákům zaručuje, že se budou celou dobu nevědomky usmívat.

Párkrát je taky bez nátlaku štípne v nose. Mimo jiné ve chvílích, kdy sám Mišík silou vůle potlačuje pohnutí, ať se ze svazků StB prvně dovídá o statečnosti své vydírané matky, nebo se na dálku - rovněž poprvé - spojí s potomky svého nepoznaného amerického otce, o němž si myslel, že padl v Koreji.

Nečekaná rodinná detektivka dává snímku nový rozměr, ale obstál by i bez ní. Jednak díky muzice, o níž není třeba se rozepisovat: sotva zazní Špejchar blues nebo Stříhali dohola malého chlapečka, kino zpívá s Mišíkem, jednak díky inscenačnímu nadhledu režisérky Jitky Němcové.

Postavila totiž studiovou maketu planetky Mišík, v níž u piva a whisky, jako pravověrný, nikoli uměle stylizovaný rocker, svůj příběh vypráví: věcně, s humorem, bez nostalgie, kterou si dosazuje publikum samo.

I kolegové si z něj utahují bez uctivých frází. Takové je i poslední setkání s nedávno zesnulým Radimem Hladíkem: pod klukovským plácáním vyzařuje plachá obapolná láskyplnost.

Příjemný dokument dokazuje, že Mišíka člověk prostě nemůže nemít rád, i kdyby ho viděl poprvé. Navíc přináší jednu zábavnou kuriozitu: průvodkyní hrdinovým životem je žíznivá slepice. Kdo viděl hranou novinku Bába z ledu, kde má stejný tvor podobnou roli, může nabýt dojmu, že naši filmaři objevili nový trend. Trhlý, ale určitě zajímavější než věčná lyrika kolem psů a koní.