Z filmu Milada | foto: Bohemia Motion Pictures

PRVNÍ DOJMY: Jistěže, Milada Horáková byla statečná. Ale co dál?

  • 21
Pravda vítězí, stojí v závěrečných titulcích filmu Milada, věnovaného Miladě Horákové a „všem bojovníkům za svobodu“. Jan Masaryk, který se v něm také mihne, k heslu z prezidentské standarty přidával „ale dá to fušku.“ A právě ta fuška ve tvaru, který jde do kin 2. listopadu, chybí.

Že David Mrnka chystal projekt řadu let, že získal svolení i materiály přímo od jediné dcery Horákových a že do něj kromě práce vložil vlastní obdiv i respekt vůči ženě popravené komunisty, je nezpochybnitelné. V kině se však počítá výsledek a třebaže trvá 133 minut, po filmu ví divák totéž co před ním.

Milada totiž představuje životopis bez jedinečného vypravěčského klíče, tedy ilustrované dějiny střídající výjevy politické a rodinné. Ovšem z veřejné činnosti Horákové se kromě pár debat a projevů na plátně neobjeví nic a z jejího soukromí vesměs jen návaly výčitek, že se víc věnuje práci než dceři.

Značnou část zabírají dvě vězeňské etapy Horákové, za nacistů a za komunistů. Zato film neřeší, odkud se vzala, jak přemýšlela, o čem snila, co měla ráda, čemu se smála; buduje vnější portrét, do kterého mírné pochyby vnáší jen postava hrdinčiny sestry.

Navíc je Milada stavěná očividně pro vývoz, takže obsahuje jednak typicky americký modelový rámec „po letech“, jednak spoustu dějepisných vysvětlivek včetně archivních materiálů. A když nastoupí rudé zlo v čele s Gottwaldem, má občas nádech až nástěnkové karikatury.

Nicméně síla skutečného příběhu Milady Horákové vždy znovu překryje profesní neobratnosti autorské i režijní prvotiny, zejména doslovnost, která se s blížícím finále stává až úpornou. Paradoxně přesto pak divák stejně sedne k internetu a začne hledat, co v kině postrádal. Fakta najde, ale film má říci víc.