Popravdě Palachův příběh je natolik známý, že projekt na jeho zfilmování zaváněl čirou spekulací. V předchozím Hořícím keři našli tvůrci jiný klíč - boj o studentovu památku po jeho činu, novinka však postupuje tradičně od výjevu z hrdinova dětství přes studentská léta s příjezdem tanků až po akt sebeupálení.
Za cíl si klade objasnit, co se hrdinovi honilo hlavou, když se k úloze živé pochodně odhodlával, a to je hodně těžká cesta. Jednak se vzpírá zobrazení, nemá-li hrdina jen zasněně zírat do prázdna, jednak se o ní nic neví - Palach se předem se svým úmyslem nikomu nesvěřil, takže filmu nezbývá než hádat.
Pravda je, že z plátna takřka čiší neustálé vyvažování: aby Palach nepůsobil ani jako blouznivý snílek, ani jako vzorný Mirek Dušín, ani jako romantický idol, k čemuž tvář herce Viktora Zavadila typově svádí.
Nakonec je vlastně jakýmsi Forrestem Gumpem svého druhu: u všeho byl, někdy slovem zasáhl a byť dění neřídil, vnímal, mlčel, přemýšlel.
Občas film podléhá příliš naučné snaze vysvětlovat veškeré politické souvislosti, tváře a symboly doby od Josefa Smrkovského po Karla Kryla, občas zase vhání Palacha do vyloženě trpné role, což se týká hlavně jeho milostných vztahů - na ně opravdu Sedláček nemá šťastnou ruku.
Zato atmosféra invaze jako vždy pocitově zabírá a vůbec nejsilnější okamžiky zařizují navenek poklidně domácké scény se studentovou matkou, kterou představuje nedostižná Zuzana Bydžovská. I díky hereččině daru věcné neokázalosti dává film Jan Palach smysl.
