Zpětné zakreslení cesty
Leccos vysvětluje už druhá věta vyňatého textu, který nese čerstvě vydaná publikace Zpětné zakreslení cesty na zadní straně svého obalu: „Pojem ‚národní‘ v čase mění a upřesňuje svůj obsah, podobně jako sám pojem národ, a ten se z obecného povědomí vymazat nedá, stejně není možné odstranit přídavné jméno ‚národní‘ ze jména divadla, které dnes sídlí ve čtyřech budovách a hovoří mnoha jazyky.“
Autorka Alena Zemančíková se v knize vydané nakladatelstvím Akropolis pokusila shrnout pětadvacet let (1990–2015) cesty, kterou Činohra Národního divadla ušla od sametové revoluce. Dramaturgyně, dramatička, divadelní kritička, kulturní redaktorka, ale i spisovatelka si vytyčila velký úkol, ovšem našli bychom u nás vedle ní jen málo jiných autorů, kteří by si to mohli dovolit.
Právě slovo národní v názvu naší přední scény není některým zde působícím hercům a tvůrcům po chuti. Klade totiž často nesplnitelné nároky a očekávání, divákům propůjčuje pocit něčeho, s čím se za každou cenu musí ztotožnit. A když to nejde, tak se vůči tomu vymezit.
„Žádné jiné divadlo v zemi takový závazek nenese, ale žádné jiné také k jeho splnění nemá takové podmínky jako Národní divadlo v Praze,“ reaguje taktéž ještě na přebalu Zemančíková.
Své Zpětné zakreslení cesty napsala velice čtivou a srozumitelnou formou, což jsou přívlastky, které bohužel nebývají publikacím věnovaným divadlu zcela běžné. Ač se to ze zmíněných citací může zdát, nepíše však v nikterak konfrontačním duchu. Její práce je vyvážená, pečlivě vyzdrojovaná, důkladná.
Tři šéfové, tři části
Ve vymezeném období vedli Činohru Národního divadla tři umělečtí šéfové. Každý z nich se musel vypořádat se zásadními úkoly.
Ivana Rajmonta čekala na přelomovém začátku 90. let práce nejtěžší. Vedle celkové proměny systému a logického odchodu těch, jež minulý režim protežoval, totiž musel jako „moderní“ a údajně „sklepní“ režisér ustát také nepřízeň některých stávajících hvězd souboru a jejich následný odchod. Jak popisuje Zemančíková, ještě významnější otázkou však bylo, co vlastně má Činohra Národního divadla nyní hrát.
„Většina osvědčených klasických her se v Národním divadle hrála i v režimu, který právě padl, a v dané chvíli nebylo tvůrců, kteří by znali klíč a měli chuť se s těmito tituly utkat,“ všímá si první část knihy nazvané Vpád barbarů.
Druhá část se s titulem Dramaturg z Moravy věnuje pětileté, někdy s rozpaky přijímané éře Josefa Kovalčuka, kdy se „kulturní prostředí silně komercionalizovalo spolu se vznikem soukromých televizních stanic“.
Práce jeho nástupce Michala Dočekala dostala závěrečný díl knihy s názvem Šéf nové generace. Zemančíková zde neopomíná ikonickou Dočekalovu inscenaci s Richardem Krajčem. „Obsazení Richarda III. bylo překvapivé, ale promyšlené.“
