Po hostujících Vladimíru Morávkovi, Michalu Dočekalovi nebo Davidu Drábkovi nabídl nyní angažmá letos třicetiletému Danielu Špinarovi. Jeho vstupní inscenací na hlavní scénu se stalo drama Georga Büchnera Vojcek.
Drama z okraje společnosti
Hra z roku 1837 je dramatickým fragmentem. Svůj věhlas získala až začátkem 20. století, kdy z ní moderní evropští divadelníci vytvořili jeden ze základních textů expresivního a sociálního dramatu. Dodnes si na něm mnozí mladí režiséři zkoušejí svá revoluční divadelní gesta a tříbí postoje. Skrze něj formulují svá sociální a estetická stanoviska.
A právě tak – jako syrové drama z prostředí lidí žijících na okraji společnosti – ji inscenuje i Špinar.Opovrhuje jejími lyrickými pasážemi a střemhlav diváka vrhá do útrob šílenství a děsu Vojckova příběhu. Děj přesouvá do dnešní doby či do blízké budoucnosti.
Podivně dráždivý Vojcek dorazil na Vinohrady, podívejte sePražské Divadlo na Vinohradech sáhlo po jednom z nejslavnějších divadelních děl: hře Vojcek od Georga Büchnera. |
Prázdnému jevišti vévodí olbřímí reklama na mobil. Jsou na ní telefonující rudé dívčí rty a nápis Hello everyone. Pod ní se pohybují zbídačené postavy a mezi nimi pobíhá skupina mladíků ovládaná Hejtmanem a tamborovou píšťalkou. Vojcek je jedním z nich.
Není to blázen, slaboch či zoufalec. Spíš netečný vizionář pídící se po smyslu bytí. Do konce zůstává v podstatě stejný. Nechává se ovládat a mučit, aniž si toho nějak víc všimne. I jeho vztah k milence Marii je neměnný. Spíše než pozemská láska je to pro něj duchovní svazek se samotným Bohem, kterému chce dostát.
Marie jej nechápe: je to obyčejná dívka, která si chce užívat života. Dítě, které má s Vojckem a jež neustále vozí v kočárku, je jí překážkou. I další postavy jsou výrazné, neměnné typy, jimiž režisér sděluje jediné: Jsme sběř ovládaná zvířeckými pudy, a pokud se někdo odlišuje, lidská smečka ho vyvrhne, dožene k vraždě, šílenství nebo smrti.
Smrt je únikem z hnusu
Právě bláznovství je ústředním motivem inscenace. Hlavní postavou totiž není samotný Vojcek, ale s ním věčně přítomná postava Blázna v podání hostujícího Michala Kerna. Je jakýmsi alter egem, komentátorem děje a vyhřezlým stavem Vojckovy mysli. Mluví jakoby z cesty, často vydává jen různé pokřiky, provádí šokující obscénní gesta včetně onanie.
I mnohé další scény zobrazuje režisér s naturalismem. Principálka předvádí na provaze uvázaného Klauna-Blázna, který se natolik rozruší, že neudrží moč. Tambor před očima všech znásilní Marii. Doktor i vojáci sahají Vojckovi do řitního otvoru. Vojcek rituálně podřízne Marii krk.
Hnus, agresivita a ošklivost vládnou, není úniku. Jedinou možností je smrt.
Vojcek nevraždí Marii ze žárlivosti či zoufalství. Je to očistná oběť toho nejmilovanějšího, co Vojcek má. V tom je jeho zrůdnost, to je do důsledku domyšlený inscenační koncept. Bohužel jej pak režisér relativizuje videoprojekcí, v níž postavy-herci ožijí a na jevišti pak zůstane prázdný kočárek. Důslednější by bylo, kdyby z toho kočárku někdo vytáhl mrtvou krysu...
Nedotaženost je slabinou inscenace. Řešení většiny scén i herecké nasazení jsou totiž vesměs jen vnější simulací deklarované krutosti. Jako bychom sledovali derivát německé divadelní estetiky konce 20. století, u nás proslavené jmény jako Frank Castorf či Thomas Ostermeier.
Lucie Štěpánková jako Marie, Václav Vydra v roli Doktora a Daniela Kolářová v trojroli Principálky, Žida a Stařenky se svých postav dotknou jen zvenčí. Pokoušejí se o výsměšnou nadsázku či naopak sošnou stylizaci. Ani jedno však k takovému typu divadla nepatří. To Kolářovou alternující Jiřina Jirásková, Michal Novotný jako Tambor nebo Martin Stropnický v roli Hejtmana jsou o poznání lepší.
Expresivní groteskní škleb, razantní stylizace a důsledné fyzické jednání dávají jejich postavám žádoucí obhroublost a obludnost.
Vojckovi sedí silové scény. Nesmírně těžké to má Pavel Batěk v titulní roli. Vycházejí mu silové scény, které odpovídají jeho naturelu.
V okamžicích, kdy by se měl dostávat k až mystickému vytržení a ke křehčím vrstvám své postavy, působí jako vzpěrač, který se soustředí na vzepření další činky. Jediný, kdo úplně obstál, je Michal Kern v roli Blázna. Je šílený i dojemný, oplzlý i křehce dětský, ošklivý i svatý.
Především přes tuto postavu a díky jejímu představiteli lze inscenaci Vojcka přijmout nejen jako odvážný, ale i inscenačně pozoruhodný čin.
Nová generace to nebude mít lehké. Na podobné divadlo totiž není zdejší obecenstvo zatím vůbec připravené.
GEORG BÜCHNER
Vojcek
Divadlo na Vinohradech, Praha, režie D. Špinar, premiéra 9. dubna 2009, délka 90 min.
HODNOCENÍ MF DNES 60 %
