Čím vás samotný román oslovil?
Oslovila mě nepřístupnost a drsnost kraje, které se zrcadlí v těch lidech. Respektive v ženách, v Žítkovských bohyních totiž muži nefungují. Jenom jako nositelé problémů.
Proč se z něj podle vás stala taková literární událost?
Asi proto, že lidé poptávají duchovní přesah, rituály a zaniklé tradice. Možná to souvisí s tím, že jsme tolik ateistická země.
Příběh se vine od druhé světové války přes dobu komunismu až po dnešek. Jak to budete na jevišti řešit?
Řešíme to jednoduchým bílým letopočtem promítaným na černou stěnu.
Jaké to bylo, připravovat se na roli Dory Idesové?
Pořád mě to nutilo přemýšlet nad tím, jak člověka formuje řada natolik silných traumat. Dětství a dospívání Dory Idesové by totiž s trochou nadsázky šlo označit jako řada nešťastných příhod.
Máte v příběhu vedle Dory ještě nějakou oblíbenou postavu?
Nevím, jestli oblíbenou. Ale ohromně zajímavou a nosnou figurou je Jindřich Švanc. Šváb, který se lehce, až se zrůdnou elegancí, přizpůsobil každému dějinnému zvratu. Člověk, kterého několik životních křivd proměnilo v nástroj moci a jakéhokoliv zla, které je zrovna po ruce. Jindra Švanc je člověk jako každý jiný, v tom cítím takový zdvižený prst směrem k naší společnosti.
Vaše postava toho v průběhu děje zakusí skutečně mnoho, byla nějaká scéna, která pro vás jako herečku byla náročná na strávení a nastudování?
Asi mrtvá maminka ležící v krvi na podlaze, zbavená života úderem otcovy sekery. Celé je to plné bolesti. Přemýšlím, že si budu po představení objednávat klauna.
Román je především o ženách. Jak je podle vás vykresluje?
Jako ženy, které na sebe vzaly všechny mužské povinnosti. Silné, syrové, pragmatické. A podle mě se moc nemyjí. Promiňte, to byl vtip.
