RECENZE: Zapomenuto v polích. Moravské lidovky se na jih Čech nehodí

Nezařaditelné divadlo Continuo vytvořilo v okolí svého jihočeského venkovského sídla působivou hru, která však úplně rezignovala na místo, kde vznikala. Zapomenuto v polích přináší skvělé hudební, výtvarné i pohybové výkony. Obsahově si však klade příliš vysoké nároky.

Příběhy pamětníků, vzpomínky nabrané na autentických místech, které více než historické dokumenty či hodiny dějepisu dokážou přiblížit ducha doby a divákovi ukázat, jaký dopad měly velké dějiny na ty nejmenší. Divadlo Continuo uspořádalo v jihočeských Malovicích site-specific představení Zapomenuto v polích, kterým dle vlastních slov završilo tříletý výzkum orální historie v nejbližším okolí. Pro diváky připravilo speciální stezku po okolí zrekonstruovaného statku Švestkový dvůr, aby je autenticky provedlo obdobím od předvečera druhé světové války až po euforii květnového osvobození a hlavně jeho důsledků.

Poloha Švestkového dvora na okraji historického regionu Zbudovských blat v kombinaci se slibovaným sběrem lokálních zážitků přímo vybízí ke svědectví z konkrétního místa. V rukou Continua však vzniká představení spíše obecného rázu. Ano, lidé byli zklamaní z nedokončené mobilizace, báli se gestapa, kolaborovali, po válce pak často Němce hnali ti, kdo se s nimi ještě před několika měsíci bratříčkovali. Tohle všechno jsou poutavé příběhy, které tu však už tak nějak byly a které divák zná. Tvůrci více než s konkrétními vzpomínkami pracují se známými archetypy. Když pak zazní moravská lidovka, působí to ve zmíněné jihočeské krajině až nepatřičně a naivně. Průvodní pozvánka přitom zve do polí, „která byla svědky řady událostí zmiňovaných v citovaných vzpomínkách“.

Podobnou tematiku ve stejné formě nedávno zpracoval pražský soubor VOSTO5. Dechovka v režii Jiřího Havelky však skutečně vypráví příběh dobronínského masakru. I když pracuje s příbuznými motivy a dojde k témuž závěru jako nyní Continuo, vyznívá Dechovka díky pevnému a konkrétnímu zasazení lépe.

Velké ambice

Je to však škoda, Continuo totiž jinak vytvořilo hru o velice silných obrazech. Patří k nim už úvodní moment, kdy se diváci shromáždí na poli a zírají na roztroušené postavy s nasazenými koňskými hlavami, zatímco v dáli začíná do ticha soumraku hrát hudba. Silně vyznívá motiv vyhnání Němců, kdy herci opakovaně proudí uličkou mezi diváky a zbědovaně zakopávají o odložené věci, či třeba scéna z hospody s pliváním na Hitlerův obraz.

Zapomenuto v polích

65 %

Continuo (Švestkový dvůr)

premiéra 20. srpna 2015

Povedené momenty navíc podtrhuje skvěle zahraná živá hudba i pěvecký doprovod, nasvícení a samozřejmě pohybová složka, která patří ke znakům souboru. Zajímavá je i výtvarná stránka Heleny Štouračové, koňská hlava, kterou si většina herců průběžně nasazuje, symbolizuje sepětí s venkovem, rodnou zemí, ale i třeba stádnost, za kterou se mnohé ošklivé činy dobře skryjí.

Continuo tedy vytvořilo po technické a formální stránce velice zajímavou hru, po obsahové stránce si však klade příliš vysoké nároky, kterým nedokáže dostát.
Na druhou stranu však velké ambice malovické scéně sluší, Švestkový dvůr je ojedinělý projekt se silným geniem loci, který si pozornost zaslouží.