Na loňského doktora Kerženceva z Třetího trestu skvěle ztvárněného Viktorem Skálou navázal v první letošní premiéře sklepní scény Jakub Deml ztělesněný Janem Mazákem v Zapomenutém světle.
Proměnlivostí nálad a nemožností chopit se čehokoli pevného, jednoznačného, si jsou obě postavy podobné. Klíč k nesnadnému dílu napsanému v roce 1934, v němž skandální milostná místa začernila cenzura, podává sám básník: "Mé zoufalství je požár, jehož
hasiči jsou v nebesích."
Nic tu není pevné
Hlavním impulzem onoho zoufalství je neopětovaná láska k hraběnce Kateřině Sweerts-Sporckové, ale příběh přes propast, jemuž se básník vydal napospas, zároveň
rozehrává nejhlubší rejstříky tragicky vnímané existence.
Nic není pevné, snová realita jako by reálný svět měla za pozadí, ale nepřebíjí ho, probíjí se jím. V čem spočívá lyrické prokletí? Být neuchopitelný sám sobě bez opory v čemkoli jiném. A básníkovu odkotvenost a přebytečnost vystihuje nejlépe sám název Zapomenuté světlo: "Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout."
Scéna jako vždy střídmá, v popředí stolek, u kterého sedí nebo stojí básník, v pozadí lože s vyhasínající selkou Zezulovou (Lenka Janíková), z pozadí občas vystoupí v červeném a v účesu jemně naznačujícím třicátá léta Ona (Petra Bučková).
Postavu Neznámého, básníkova zrcadlového, leč ukotvenějšího já, ztvárnil Ladislav Lakomý. Inscenaci Zapomenutého světla lze přirovnat k chůzi zaminovaným polem: jeden chybný krok a vše může přijít vniveč.
To platí pro režii, ale především pro hlavní postavu. Jan Mazák zvládá lítostivé, sebestředné polohy bez špetky sentimentality, histrionské výlevy a výpady bez hysterie.
Je výsměšný, hněvný, ale i ztišený a smířený, podle smyslu. Rozumí postavě a umí ji.
Lze-li se tak pro jednou vyjádřit, má Divadlo U stolu na své pomyslné holi další úspěšný zářez.
JAKUB DEML - Zapomenuté světlo
CED Brno, Divadlo U stolu. Režie a výběr
hudby F. Derfler, hrají J. Mazák,
L. Lakomý, P. Bučková, L. Janíková
Hodnocení MF DNES: 90 %
