Nestalo se, a tak v pražském Divadle Broadway vznikl ztřeštěný diskotékový tvar, který mýtus o nesmrtelnosti Michala Davida jen potvrzuje, ale v důsledku téměř neparoduje. Bohužel. Protože místy jsou v muzikálu momenty, kdy se od srdce zasměje i divák, který má IQ vyšší než devadesát bodů.
Záměr crazy muzikálu je trefný a ke groteskní parodii přímo vybízí: v budoucnosti se má z Akademie múzických umění (AMU) stát Davidova akademie múzických umění (DAMU), trojice profesorů se však proti popkultuře vzbouří a rozhodne se využít prototyp stroje, jímž lze cestovat do minulosti.
David jako Stalin
Michala Davida se pokusí zabít několikrát – poprvé neúspěšně v roce 1968 v italském klášteře, kam byl malý Mikaelo dán na vychování, pak v osmdesátých letech na koncertě Kroků Františka Janečka (neúspěšně) či na představení muzikálu Kleopatra v současnosti (opět neúspěšně).
Do minulosti totiž cestují dva ňoumové, kteří svoji misi pokaždé zpackají.
Tohle gros příběhu je přitom solidním základem pro parodii. Scénář je však děravý jako doma rozpárané džíny z konce osmdesátých let.
A tak se místo šťavnaté srandy strefující se do českého showbyznysu dočká divák převážně řady oplzlostí (asi osmdesátkrát někdo někomu sáhne na zadek, prsa nebo do rozkroku a diváci se smějí), homosexuálních narážek (asi devadesátkrát udělají pánové přítomní na jevišti stereotypně přihřáté pohyby a gesta a diváci se smějí) a vykradených vtipů: od Stalinovy smrti se traduje anekdota – Zapnu televizi, Stalin, zapnu rádio, Stalin, otevřu noviny, Stalin, koupil jsem si konzervu, bojím se ji otevřít.
Tady zazní to samé, jen místo Stalina figuruje David. Podobně nejapně zní vtípek profesora Vývrta (Ivan Vyskočil v alternaci s Pavlem Nečasem) s japonským jménem Fučiminakule. Ten letěl, už když byl Michal David v pubertě. Proč však vymýšlet něco nového, když davy fanoušků se smějí čemukoli lechtivému a jednoduchému.
Muzikál Je třeba zabít Davida má však i několik momentů, které stojí za pochvalu. Předně k nim patří animované a filmové dotáčky, jimiž je představení proloženo. A také vykrádačky z Mission: Impossible či Matrixu a v neposlední řadě i z muzikálu Kleopatra. Píseň Teď královnou jsem já v záchodové úpravě je přesně tím druhem groteskna, kterého by mělo být v představení mnohem víc.
Spousta kopání do zadku
Hereckou pochvalu zaslouží Bára Štěpánová (alternuje se s Ivou Pazderkovou a Vandou Konečnou), která táhne velkou část představení. Aleš Háma (nebo Lumír Olšovský a Juraj Bernáth) a Jakub Wehrenberg (nebo Martin Sobotka) coby pitomci jsou sice sehraná dvojka, bohužel musí být kvůli scénáři občas za takové voly, že soudný divák dostává kopřivku a přísahal by, že s dalším kopnutím do zadku či pádem na hubu mu vyraší neštovičné pupínky.
Největší problém je však v závěru představení. Prostě mu chybí pointa. Recenzenti by neměli vyzrazovat rozuzlení, tady však žádné není, lze tedy bez výčitek svědomí říct: Michal David nezemře. Místo toho, aby jeho likvidátoři použili svoji poslední zbraň, tyčinku lásky, očarovali jí davy a vysvětlili tak popularitu Michala Davida, nelogicky zařídí sami sobě prchavou pozemskou lásku.
Záměr je tak od počátku představení každou minutou menší a menší, až se zcela rozplyne. Jako by ho rozstřelil molekulátor, zbraň, která měla původně Davida zabít. A tak nám dál vládnou populární melodie z osmdesátých let. A publikum dál tleská na první dobu.
HODNOCENÍ MF DNES 40%
