Dnes se může na první pohled jevit, že drastické zobrazení mezilidských vztahů bylo od těch dob dalšími autory několikanásobně překročeno, když se však budeme tímto konkrétním neutěšeným obrazem základní jednotky psychického bezpečí – tedy rodiny – zaobírat do hloubky, naskočí nám i dnes "husí kůže".
Popření předlohy
Ale nestane se tak při sledování jevištní realizace, pod níž je podepsána Alice Nellis, v Divadle Bez zábradlí.
Pro srovnání není tentokrát nutné vzpomínat na skvostnou inscenaci Ladislava Smočka v Činoherním klubu, vždyť i pozdější realizace, třeba Rajmontova v Národním divadle či Burianova v Plzni, se rozhodně vyrovnaly s předlohou adekvátněji.
Jeden ze základních stavebních efektů hry spočívá v tom, že zdravotní stav matky (užívání drog a narůstající duševní choroba) je zprvu nastíněn méně nápadně než trampoty otce a obou synů a ve finále pak prudce kulminuje.
Inscenace toto vzrušující "nastavení" vlastně popírá. Zuzana Bydžovská v partu Mary "šílí" hned zkraje, a to hodně nahlas, bizarní střídání poloh své osobité dikce dovádí až k neposlouchatelnosti, což je způsobeno pravděpodobně tím, že s tónováním řeči pracuje rutinně, mechanicky.
Běsovství otce, povoláním herce, Jiří Bartoška spíš přitlumil. I když je part lakotného alkoholika, strádajícího také tím, že hraje celý život jednu jedinou roli ve stále žádané produkci, budován vkusněji než kreace jeho partnerky, k naléhavosti se vzpíná jen chvílemi.
Lépe se daří představitelům synů, chorobností rodičů nutně poznamenaných, Filipovi a Michalu Čapkovým, v civilu též bratrům.
Filipovi lze uvěřit Jaimeho rozežírání nesnesitelnými vnitřními běsy, zvlášť ve scéně, kdy po návratu z celonočního flámu psychicky trýzní svého nemocného bratra.
Michal hraje Edmunda s dobře čitelnou zranitelností i schopností odpouštět, také však se snahou udržet potápějící se rodinné kvarteto pohromadě. Pro upřesnění: oba přední reprezentanty mladé herecké generace jsem viděl na ostravských scénách hrát tak, že se mi tajil dech, tentokrát jde o výkony "pouze" velmi solidní.
Alice Nellis mě nepřesvědčila ani jako architektka inscenační stavby, původní hudba muzikantů ze skupiny Buty Radka Pastrňáka a Milana Nytry jevištní dění nijak nedynamizuje, temporytmu naopak trochu překáží.
Finálový efekt (písnička plus "pohyblivá země" se sošně nakročenou rodinnou sestavou) rozpačitý dojem podtrhává. Je sice sympatické, že Divadlo Bez zábradlí nasadilo na repertoár velmi náročný, škoda, že realizace neučinila tento odvážný krok jednoznačně nezpochybnitelným.
Eugene O’Neill: Cesta dlouhým dnem do noci
Divadlo Bez zábradlí Praha. Překlad a režie Alice Nellis. Délka představení 180 minut.
Hodnocení MF DNES: 50 %
