Z milé Lišky Bystroušky je krvavá tragédie

Liška Bystrouška ve Slováckém divadle Uherské Hradiště je mimořádná ukázka zdařilého kolektivního divadla, jaké spíš vídáme u generačních než oblastních repertoárových divadel. Svůj podíl na výjimečnosti zážitku mají všichni zúčastnění, mezi nimi na prvním místě ovšem Jan Antonín Pitínský.

Zdálo se, že poetickou a veselou prózu Rudolfa Těsnohlídka jednou provždy geniálně domyslel Leoš Janáček, když do své opery vložil poselství o stálosti a věčnosti neměnného koloběhu života.

Nedá se říci, že by jej nyní Pitínský překonal, jeho Bystrouška je prostě novým kongeniálním pochopením příběhu, které vedle Janáčkovy verze důstojně a pevně stojí na vlastních nohou.

Tato Bystrouška je především krutou tragédií, k níž neodvratně směřuje propletenec věcí zvířecích a lidských.

Vztah Lišky a Revírníka utváří režisér jako osudovou přitažlivost - on je pro ní prvním člověkem, kterého poznala, ona pro něj neuchopitelnou připomínkou mládí a svobody.

Liška je pro něj onou bájnou Terinou, symbolem dávné lásky, na níž s hořkostí vzpomínají také osamělí Farář a Rechtor. Když se Terina jako přízrak objeví na jevišti s tóny Rusalky na rtech, chápeme, že je i není lidskou bytostí.

Drásavá nepolapitelnost ji dovoluje ztotožnit s Bystrouškou a motivuje Revírníkovu posedlost. Tak jako zvířata jsou tu i lidé daleko více podřízení zákonitostem přírody - viz obsedantně se vracející janáčkovská věta „kdes byl, když hřmělo.“

A naproti tomu podřízenost zvířat lidem má tragicky negativní rozměr. Dobře to demonstruje postava revírníkova psa Lapáka, který jakožto domestikované zvíře stojí někde na pomezí zvířecího a lidského bytí. Jeho zajíkavý a koktavý projev při setkání s Bystrouškou není ani tak znakem zvědavého ostychu, jako spíš deformace v důsledku „kolaborace“ s člověkem.

Když pohřbívá kohouta zadáveného Liškou, cítíme opět ambivalenci jeho osudu: je to gesto soustrasti s člověkem nebo symbol dokončení Bystrouščiny práce? Zřejmě obojí. A když je Lapák později svým pánem ponižován a týrán (citací šikanovací scény z Kubrickovy Olověné vesty), nahrazuje ambivalenci bezvýchodnost. Kompromis není možný.

Revírníkova usedle měšťanská domácnost s chladnou manželkou a zle jízlivý tón vůči Faráři a Rechtorovi v hospodské scéně dokreslují portrét jeho zatrpklosti a vášně v jednom. Docela jiný případ je pytlák Harašta. Přichází s písní na rtech, aby chladně a bez okolků konal svou „práci“, nic víc.

Chytrá Bystrouška, jíž úspěchy mezitím dodaly porci sebevědomí i svéhlavé panovačnosti, Haraštu s chutí doslova furiantsky vykope ze scény. Právě se chystá její svatba, která tu oproti Janáčkovi přichází až ve finále a po námluvách, při nichž Bystrouška Zlatohřbítka tak trochu „sbalí.“

Rej veselky se rázem zlomí v krvavou svatbu zběsilých lovců vrcholící Haraštovou otřesnou popravou Bystroušky. Závěrečný monolog (Janáčkovo „Je to pohádka či pravda?“) odříká Revírník s mrtvou Bystrouškou v náručí. V nádherném gestu tu vrcholí motiv nenaplněné lásky.

V kostýmech zvířat (Michaela Hořejší) nenajdeme stopu podobnosti se skutečnou faunou, což odpovídá dramatu těsného svazku obou provázaných světů. Úkol srozumitelně charakterizovat postavy zvířat tak připadl choreografii (Igor Dostálek), která se opřela o techniku japonského divadelního žánru kjógen, v němž hlavní roli hraje stylizovaný pohyb, gesto, někdy až akrobaticky přednesený atribut postavy.

V tom vyniká subtilně ladná a drobná Jitka Josková (Bystrouška), nervní Zdeněk Trčálek (Lapák) či Jiří Hejcman (Komár) a Tomáš Šulaj (Zlatohřbítek). Josef Kubáník (Datel) přervádí zase gymnastiku na výdrž. Dokonalé sladění všech složek a do detailu promyšlená režie činí z tragicky vyostřené Pitínského verze Lišky Bystroušky jednu z nejlepších inscenací této divadelní sezony.