RECENZE: Od hippies k Dubčekovi aneb kostrbaté putování pana Broučka

Na vysoké společenské úrovni, za účasti premiéra Petra Fialy a dalších politiků začal v Brně festival Janáček Brno 2024. Vstupní inscenace opery Výlety páně Broučkovy se rozjíždí jako slibná show, ale končí v politizující šedi.

Hlavními lákadly produkce byli kanadský režisér Robert Carsen, jehož inscenace už se v Brně hrály, a skotský tenorista Nicky Spence v titulní roli. Carsen bez diskuse patří od 90. let, kdy na sebe poprvé upozornil, k největším operním režisérům. Některými produkcemi psal dějiny, včetně třeba Janáčkovy Káti Kabanové.

Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy

65 %

Národní divadlo Brno, premiéra 1. listopadu 2024

Bylo tedy logické nabídnout mu Výlety páně Broučkovy, jejichž libreto podle předlohy Svatopluka Čecha napsal skladatel s dalšími spolupracovníky. Společně vyslali pražského měšťáčka napřed mezi zjemnělé obyvatele Měsíce, pak mezi husity, přičemž při obou cestách si titulní hrdina do jednotlivých postav promítá lidi, které zná ze svého okolí. Některé dobové satirické narážky odvál čas, ale zůstalo přesto leccos vtipného, co by se dalo zprostředkovat.

Raketou z pivnice na Měsíc

Carsen začal slibně okázalým divadlem. Výlet na Měsíc zasadil do doby skutečného přistání lidí na Měsíci, jehož záběry se promítají při předehře do obřího rámu televizní obrazovky. Děj se pak odehrává v pivnici, v níž hosté včetně Broučka sledují právě tuto dějinnou událost. Opilý Brouček pak vleze do jednoho z pivovarských kotlů, který se promění v raketu a stoupá – do vesmíru!

Na Měsíci potká měsíční vozítko s astronautem, pak se ale měsíčňané „vybarví“, a to doslova, neboť Carsen je stylizuje do květinových dětí z 60. let, které se baví na „Moonstocku“, což je samozřejmě narážka na legendární Woodstock.

Podivně básnivá mluva těchto bytostí a jejich odpor k hrubým měšťáckým přízemnostem a konzumu může jistě příběh hippies upomínat, každopádně je to vizuálně atraktivní, téměř revuálně barvité. Tak barvité, jak se to v dnešních operních inscenacích, v nichž převládají šeď a soudobé kostýmy, jen tak nevidí.

Výlety páně Broučkovy jako revue by nebyl špatný nápad, v minulosti se některým režisérům osvědčil, takže člověk se už už těšil, že zábavně okázalý bude i středověk. Ale ne… To, co Carsen získal v prvním dějství, promarnil v druhém.

Hokejisté místo husitů

Husity pominul a zůstal na konci 60. let v Československu. Na jevišti chodí lidé v oblečení z té doby, a především se promítají dobové filmy z invaze vojsk Varšavské smlouvy, pohřbu Jana Palacha i legendárního souboje československých a sovětských hokejistů. Čechoslováci si chystají zbraně, nakonec zřejmě zvítězí, i když jen v hokeji. Po jevišti se dokonce projede pár hokejistů.

Pomiňme, že Brouček vlastně necestuje v čase. Přirozená výchozí myšlenka, že „Broučkové“ se projevují stejně ve všech dobách, ovšem naráží na libreto, i když Carsen či dramaturgie pozměnili drobnosti, to když Brouček jednoho z křižáků prosí o slitování nikoli slovy „Majne hern“ nýbrž „Tovaryšč“.

A hlavně, kromě oněch notoricky známých dobových záběrů a pár hokejistů se na jevišti nic divadelně pozoruhodného neodehrává. Přechod od měsíčňanů k Dubčekovi je notně kostrbatý, třebaže se vlastně odehrává v jedné době. Aspoň že k promítaným historickým výjevům působí Janáčkova hudba jako docela vhodný soundtrack...

Jakkoli je druhá část Janáčkova díla vážnější než ta „měsíční“, přece jen jde pořád o nadsázku. Jenže situace, do nichž se Brouček dostává, nemají v inscenaci humor, jenž by vyplynul z nějakého kontrastu mezi Broučkem a ostatními. Převládá fádní civil a šeď. To už mohli být husité nějakým způsobem stylizováni do hokejistů od začátku…

A pak je tu otázka, kterou ostatně sám Carsen nadhodil v jednom rozhovoru, totiž že inscenace, která je koprodukcí se Staatsoper Berlin a Teatro Real v Madridu, kde se tudíž také bude hrát, musí být univerzálně srozumitelná. Na Měsíci to bezpochyby může fungovat. Ale druhá část je českému publiku srozumitelná až přespříliš, nic zásadního nesděluje a působí prvoplánově.

A co madridské publikum? Vědí Španělé, kdo byl Dubček, co bylo pražské jaro a co kdysi znamenala pro obyvatele Československa hokejová utkání s týmem Sovětského svazu? Nebude to pro ně naopak srozumitelné málo?

Zosobnění Broučka

Nicky Spence v titulní roli je přitom zosobněním Broučka – zavalitý, plešatý, komický, spíš politováníhodný než vyloženě odpudivý. Hraje s obrovským nasazením a disciplínou, je tvárný a pohyblivý. Hlasově nemá s partem problém, česká slova se naučil, bylo by ale zajímavé slyšet, jak by roli zpíval v angličtině, v níž by si možná se slovy pohrál ještě víc.

Pěkný výkon podala sopranistka Doubravka Novotná v trojroli Málinky, Etherey a Kunky, zpívala je průrazným hlasem, snažila se o přirozenou a zřetelnou deklamaci. Dalším zpěvákům však party dělaly spíš potíže, někdy i dosti velké.

Tenorista Daniel Matoušek zpíval Mazala, Blankytného a Petříka s námahou a matnou artikulací. Rovněž namáhavě, téměř s křikem odzpíval monolog Dubčeka – v originále záměrně nelogické zjevení samotného Svatopluka Čecha - barytonista Daniel Kfelíř.

Více než tito i další sólisté v uších utkvěl sbor – ten má brněnská opera opravdu velice dobrý, upozornil na sebe nosností, homogenitou zvuku a přesností. A také orchestr, jehož dirigentu Marku Ivanovićovi se podařilo rozkrýt Janáčkovu mnohovrstevnatou hudbu jemně a kultivovaně, přitom i s dramatickým napětím.

Není to jednoznačně povedená inscenace, v Praze jsme ale před šesti lety dostali horší…