Bylo to symbolické. Když jsem asi před devíti lety volal členům pražského souboru Vosto5, aby mi něco prozradili o tehdy vznikající novince Kolonizace, předávali si mne z ucha na ucho jako horký brambor.
„Bude to... No, jak to říct.“
„Víte, to vám asi lépe popíše kolega...“
„Teď ho tu nikde nevidím, ale jestli vydržíte, hned vám ho předám.“
„Nevím, co všechno mohu prozradit, aby diváci nepřišli o překvapení...“
Moc jsem se toho nedozvěděl. Vlastně skoro nic. Ústřední pětice jednoho z našich nejoriginálnějších divadelních souborů asi tak týden dva před premiérou patrně ještě moc netušila, o čem bude hrát. Přesto ale zachovávala přísné dekorum a bez jakékoli předchozí domluvy na mne hromadně hrála habaďúru.
