RECENZE: Hlasový zabiják se chechtá. Ve Vídní hrají operu Miroslava Srnky

Padesátiletý Miroslav Srnka patří k našim předním skladatelům nové hudby. Vídeňské Theater an der Wien nyní uvedlo světovou premiéru jeho opery Voice Killer (Hlasový zabiják), která rozvíjí skutečný příběh amerického sériového vraha Edwarda Leonského.

Proč zrovna tento příběh? Podnět vzešel od Srnkova australského libretisty Toma Hollowaye, jenž se o případu dověděl od jedné své příbuzné, která žila v Melbourne právě v době, kdy Leonski páchal své zločiny.

S Hollowayem Srnka spolupracoval i na jiných svých projektech, především na opeře Jižní pól, kterou roku 2016 uvedla s hvězdným obsazením Bavorská státní opera v Mnichově. Tehdy šlo o slavné soupeření Roalda Amundsena a Roberta Scotta při dobývání Jižního pólu. Nová opera zpracovává kriminální případ, jenž mimo Austrálii asi není příliš znám.

A znovu jeden vraždil…

Edward Leonski přijel do Austrálie spolu s dalšími americkými vojáky, kteří po útoku na Pearl Harbour a vstupu USA do druhé světové války měli pomoci při obraně země. Pocházel z nefunkční rodiny, kterou poznamenaly alkohol i duševní poruchy.

Tou zjevně trpěl i on sám. V květnu 1942 postupně uškrtil tři ženy, které si vybíral podle jejich hlasu – pokaždé mu připomněl hlas jeho matky. Po třetí vraždě byl dopaden, souzen podle amerického vojenského práva, odsouzen k smrti a v listopadu téhož roku popraven.

Podle toho, co Miroslav Srnka řekl v různých rozhovorech, z nichž jeden byl uveřejněn i v tištěném programu, o těchto věcech je nutné mluvit i psát, aby se uchovala paměť, což je jeden z předpokladů prevence, a také kvůli obecně se zhoršujícímu duševnímu zdraví.

Třebaže Leonski si sám byl své nenormálnosti do určité míry vědom, nikdo se o něj včas nepostaral. Právě téma odpovědnosti a omezeného zájmu společnosti, stylizované v opeře do komentujícího sboru (Arnold Schoenberg Chor), chtěl skladatel v díle zdůraznit.

A jakoby mu dějiny daly za pravdu – zrovna v den premiéry, 13. června, končil v Rakousku státní smutek za oběti masakru, jejž na škole v Grazu rozpoutal jeden z dnešních vyšinutých jedinců… Premiéře tak předcházela minuta ticha, o kterou publikum požádal intendant Stefan Herheim.

Vrah ožije v muzeu

Docela dlouhým tichem ostatně začíná i sama opera. Divák se ocitne v současnosti v muzeu v Melbourne, v němž visí portrét Leonského, provaz, na němž byl oběšen, a další dokumenty vztahující se k jeho případu.

Vstupují tři mladé ženy, které celá historie zaujme a rozhodnou se ponořit do osudů nešťastných obětí. Vtom portrét vraha začne ožívat, napřed tichými záškuby smíchu, který ale postupně přeroste v pokřivený, šílený chechtot. Efektní začátek.

Miroslav Srnka: Voice Killer

70 %

Theater an der Wien, světová premiéra 13. června 2025

Celkově se ovšem opera – přinejmenším při prvním shlédnutí – nevnímá snadno. Snaha vyjádřit vícero časových a dějových rovin, některé zpětně, jako třeba Leonského dětství, analyzovat motivace a rozpitvat psychologický portrét vede k určité roztříštěnosti.

Režisérka Cordula Däuperová se ji snaží zpřehlednit rychle se střídajícími a paralelně se odvíjejícími jevištními obrazy a především videoprojekcí vysvětlujících textů, doplněných i dobovými policejními zprávami či výstřižky z novin, které diváka téměř dokumentárním stylem provádějí celým případem „Eddieho“ Leonského (který v opeře nemá konkrétní jméno, je označen pouze jako „Private“).

Srnkova hudba sama o sobě nepatří k těm, které se zaryjí do uší automaticky. Ale při soustředěnějším poslechu začne působit tak, jako se z impresionistické mlhy vynořují záblesky, jemně, ale důrazně.

Není to souvislá hudba, neohromuje drtivostí zvuku, spíš jakýmsi rafinovaným dávkováním - často jen po kapkách - nejrůznějších zvuků, dokreslujících atmosféru jednotlivých scén. Úctyhodně ji zprostředkoval orchestr Klangforum Wien, na soudobou hudbu ostatně specializovaný, který řídil britský dirigent Finnegan Downie Dear.

Hypnotizující pištění

To hlavní ovšem, čím Voice Killer po hudební stránce zaujme, je práce s lidskými hlasy. A dlužno dodat, že pěvci odvedli Srnkovi vynikající práci. I když úplně jinak než v „klasických“ operách. Ostatně i v nich skladatelé nezřídka zobrazovali šílenství (ale spíš žen)…

Part Leonského využívá celou šíři zvuků od přirozené polohy a barvy až po různé skřeky ve falsetu. Americký barytonista Seth Carico mezi rejstříky přepínal flexibilně, roli navíc pojal herecky důkladně a s vervou stvořil sugestivní herecko-hlasový portrét psychicky narušeného člověka.

Jakkoli jsou party obtížné, na rozdíl od některých jiných moderních oper se nezdá, že by možnostem zpěváků neodpovídaly. Naopak - ze tří vrahových obětí nejvíce pozornosti připoutala ta druhá, výstřední Pauline, dychtící po dráze zpěvačky a flirtující s vojáky v baru.

Srnka jí předepsal jakési až naturalistické pištění ve třetí oktávě. Americká sopranistka Holly Flacková ho zvládla bez násilného vřískání, její „zpěv“ působil vlastně přirozeně a téměř hypnoticky, jako součást charakteristiky poněkud hysterické postavy. Party dvou dalších obětí, Ivy a Gladys, které představovaly sopranistky Caroline Wettergreenová a Nadja Stefanoffová, už nebyly tak extrémní, ale také vyžadovaly přizpůsobení se Srnkovu rukopisu.

Sestavu sólistů doplnili ještě tenorista Julian Hubbard jako Leonského přítel Gallo, který snad o jeho sklonech cosi tuší, ale nic neudělá… A herečka Jacqueline Macaulay v mluvené roli vrahovy matky-alkoholičky.

Napínavá četba

Všichni udělali pro dílo maximum. Představení trvá sto minut, a i když se hraje bez pauzy, nelze mu upřít neustálý tah. Na základě vlastního dojmu z premiéry si ovšem kladu otázku, nakolik onen tah zajišťuje už zmíněné promítání textů a dobových dokumentů. Divák je zaujat napínavou četbou o dávném kriminálním případu, k tomu občas mrkne na jeviště a pochytí něco ze Srnkovy zvukomalby.

Jestli to všechno bude stačit k tomu, aby operu Voice Killer hrála opakovaně i další divadla, je otázka. Jižní pól se svým ještě atraktivnějším tématem i obsazením to štěstí (zatím) neměl…