Višňový sad (premiéra) - Dagmar Havlová

Višňový sad (premiéra) - Dagmar Havlová - Divadlo na Vinohradech, Praha (5. února 2008) | foto: Dan MaternaMF DNES

Višňový sad s Havlovou? Zážitek

  • 18
Vladimír Morávek se vrátil k Čechovovi a Dagmar Havlová ke klasickým úlohám. V obou případech je to návrat povedený.

Višňový sad je vrcholnou Čechovovou hrou, popisující hrdiny neschopné žít a utápějící se v iluzích a prázdnotě. Na svůj zadlužený statek se vrací z ciziny statkářka Raněvská. Pro záchranu domu ale nic nepodnikne a o panství přichází.

Inscenaci Višňového sadu v Divadle na Vinohradech otevírá výstup guvernantky Charlotty, stylizované jako kabaretiérky v péřovém boa a cylindru.

Charlotta, kouzelnice a žena bez věku, také Višňový sad jako kabaret uvede: "Meine Damen und Herren, jmenuju se Charlotta, ale nehledejte v tom žádný smysl!" Během hry pronáší scénické poznámky, s mírným ironickým odstupem pozoruje postavy a na závěr přichází jako elegantní smrt s cigaretou.

Stropnický překvapuje
Je to jako malý výlet časostrojem o pár let zpět: přesně tak totiž začínal cyklus Čechov Čechům, do kterého Morávek spojil Tři sestry, Racka a Strýčka Váňu pod titulem Strýček Solený.

Kabaretní rámec je tu jasným přihlášením se k předchozímu opusu, možná dokonce symbolickou tečkou.

Princip kabaretu (ještě dekadentnějšího než předtím) je stále atraktivní, do úlohy Charlotty navíc Jiřina Jirásková vklouzla s grácií, přesto však: v předchozím Morávkově čechovovském triptychu měla Charlotta účel, byla tmelem mozaiky postav a situací, nyní je jen jedním barevným sklíčkem.

Když se na Vinohradech rozevře opona, pokoj v domě Raněvské je ve zdařilé scénografii Martina Chocholouška ztvárněn v pochmurné modré barvě a podivné perspektivě: jako by se kácel nejen višňový sad, ale i celý dům.

Režisér se již od začátku zbavuje veškeré naděje: obyvatelé i návštěvníci panství jsou jako mrtvoly, oživlé jen svými tiky: škytáním služebné Duňašy (Lucie Juřičková), trhavými pohyby nešťastníka Jepichodova (Svatopluk Skopal) či šouravou chůzí starého Firse (Ilja Racek). Soucit pak budí dojemně žvanivý Gajev Viktora Preisse, který se jako dítě zavírá do staré skříně.

Největším překvapením z této galerie je ovšem Lopachin v brilantním podání Martina Stropnického, který je rolí proměněn k nepoznání. Jeho Lopachin vypadá jako mrzáček, s propadlým hrudníkem, s hlavou stále na stranu a ještě vraženou mezi ramena, s pokroucenýma rukama, šoupavou chůzí a pisklavým hlasem.

Podnikatel Lopachin není, jak bývá hráno, symbolem nového dravého světa, který pohlcuje to života máloschopné, ale stejnou troskou jako všichni ostatní. Když pak Lopachin v posledku triumfuje koupí zadluženého statku, je to triumf ubožáka.

Výborná druhá polovina
Do Raněvské, kterou hraje Dagmar Havlová-Veškrnová, je Lopachin zamilován. A není sám. Raněvská je skoro bohyní či kultem, což dokládají i busty s její podobou, které postavy na jevišti přenášejí místo kufrů. Vzpřímená, vznešená, vždy dokonalá v podmanivé róbě – až je skoro chladná.

Na celé první polovině premiérového představení totiž jako by ležel ledový příkrov, nedovolující citové zasažení nebo vcítění. Všechny emoce postav, zejména v nejexpresivnějších polohách, působily poněkud mechanicky, až strojeně.

Po přestávce však pomyslné ledy pukly. Jestliže v první polovině sledujeme vyhaslé lidi, druhá část je zastihuje v totální agonii. Svícení je ještě mrtvolnější, kostýmy dostaly studený modrý nádech, stejný má i Raněvské modrá paruka.

Z dusné atmosféry, v níž se čeká na výsledek dražby, se dělá skoro fyzicky zle. Havlová je v těchto scénách výborná: z očividného přetlaku flirtuje s koženým Trofimovem v podání Jiřího Dvořáka, snad je i trochu opilá.

Sžírá ji vnitřní neklid a při konečném ortelu se drží za hrdlo, jako by se dusila. Při odjezdu je zdánlivě smířená, ale pak propuká v zoufalou, poslední hysterii.

Višňový sad Vladimíra Morávka má všechny rysy režisérova rukopisu, včetně ryčných zvukových předělů. Morávkův postup však  neslouží pouhé manýře, ale výkladu, v němž oproti předchozí čechovovské trilogii ubylo grotesknosti i sytých barev.

Divadlo na Vinohradech dobře udělalo, že zariskovalo s režisérovým výrazným divadelním viděním. Razantnější inscenace totiž Vinohrady potřebují. Navíc se soubor, jištěný hostující Pavlou Tomicovou a Ivanou Uhlířovou,  vzepjal k nebývalému výkonu.

Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad
Divadlo na Vinohradech Praha. Režie Vladimír Morávek, premiéra 5. února 2008, délka představení 165 minut
Hodnocení MF DNES: 80 %