Současný americký dramatik zdatně ovládl žánr frašky se všemi prvky, které k ní patří: svižná zápletka, převleky, záměny, stupňované zaplétání hrdinů do zdánlivě neřešitelných situací na hranici trapnosti a následné elegantní rozřešení.
Komedii navíc pomáhá zasazení do třicátých let, což nabízí možnost pohrát si tak s oblíbeným "retro" stylem, a přepjaté operní prostředí, které rovněž může být zdrojem komiky.
Na Vinohradech však místo elegantních třicátých let vytvořila kostýmní výtvarnice a scénograf jakýsi neurčitý pel-mel, který meziválečného stylu využívá jen vlažně. Operní manýry, především pak italský temperament tenora a jeho manželky, jsou zase parodovány k hranici snesitelnosti.
Tenor na roztrhání je příběhem nenápadného Maxe, odstrkánka s pěveckými ambicemi, který shodou okolností dostane příležitost zaskočit na jevišti za domněle mrtvou hvězdu v roli Othella. Dle pravidel žánru však nebožtík ožije, oblékne identický kostým a vyrazí do divadla.
Situaci ještě komplikuje hned několik žen - ctižádostivá diva, naivní dceruška ředitele divadla, fanatická předsedkyně spolku přátel opery a konečně tenorova manželka. Všechny "nahánějí" jedině "Lo Stupenda" - obdivuhodného, jenže lze jen těžko poznat, který z načerněných Othellů je vlastně originál.
Režiséru Janu Novákovi se nepodařilo dosáhnout samozřejmosti, s jakou se pravidel frašky zmocnil Ludwig. Novák inscenuje hru těžkopádně, celá první polovina je vlastně sledem nepovedených gagů. Bláznivé fyzické akce na jevišti postrádají razanci, jindy zase herci "dupnou" na plyn tam, kde by bylo lepší ubrat.
S rolí nervního impresária operního domu se minul Svatopluk Skopal. Pot z něj stříká takřka do hlediště, když zuřivě žmolí v ruce přikrývku, škrtí sebe či kolegy telefonní šňůrou v jediném nekonečném cholerickém výbuchu.
O mnoho lépe nedopadl ani tenor Merelli Martina Zahálky, i když přece jen: v druhé polovině jako zmatený pěvec, bezelstně si v othellovském kostýmu přivlastňující cizí úspěch, nabude aspoň nepatrné roztomilosti.
Standardní výkon drží po celou dobu inscenace uťáplý Max Václava Vydry, který nakonec, skoro pohádkově, dojde milované ženy i vysněného zaměstnání. V dámském souboru nejlépe vyšla zpěvačka Diana Jany Markové.
Inu: Dobrou, neohranou komedii je, řečeno slovy uměleckého šéfa scény Martina Stropnického, problém nejen najít. Především je těžké ji dobře zrežírovat a zahrát.
 Herci pražského Divadla na Vinohradech (zleva) Simona Postlerová, Václav Vydra a Jana Marková v komedii Lo stupendo aneb Tenor na roztrhání amerického dramatika Kena Ludwiga. |
