Vy jste ve vaší děkovné řeči mluvil o andělech, se kterými jste se setkal. Koho jste tím konkrétně myslel? Nebo to byla metafora?
Byla to metafora, ale záměrná. Nechci to opisovat, já na anděly věřím, opravdu. Protože vždy, když jsem udělal nějakou chybu, nebo naopak přišla nějaká lepší chvilka, vždy byli při tom. Vždy za své viny platíme a za poctivou práci se dostává odměna, takže já to dneska chápu jako ztělesnění času, kdy mne někdo ocenil za to, o co jsem se celý život pokoušel.
Na divadelním jevišti jste stál poprvé po osmi letech, co jste skončil v Divadle na Vinohradech. Jaký to byl pocit?
Pro mne to byl vždycky problém. I když šlo o moje domovské divadlo. Protože když nejste v roli, tak je ten osobnostní vztah s divákem mnohem těžší a zodpovědnější. Dnes to nejkrásněji řekl Alfred Strejček.
Ceny Thálie 2024 |
A po jak dlouhé době jste se vlastně objevil na první scéně? Přeci jen jste většinu kariéry strávil na Vinohradech…
Ano, v Městských divadlech pražských a na Vinohradech. Teď nechci, aby to vyznělo vychloubačně, dostal jsem třikrát nabídku do Národního divadla, ale nikdy jsem si ji netroufl přijmout…
Z jakého důvodu?
Z přílišné odpovědnosti. A já jsem navíc takový domestikovaný typ. Když si někde zvyknu, tak tam už zůstávám.
Když jste dnes viděl to aplaudující hlediště, nenapadlo vás se do divadla vrátit?
Nenapadlo.
Vondráčková a Preiss převzali Thálii, ovace sklidil Alfred Strejček |
Na jakou roli, nebo jaké období vaší divadelní kariéry vzpomínáte nejraději?
Tomu bych se rád vyhnul, protože by to bylo sebehodnocení.
V řeči jste na závěr noblesně poděkoval manželce. „Bez ní bych tady nestál,“ řekl jste mimo jiné. Měla by tu i ona přebrat stejnou cenu?
Ano, přál bych jí to. Protože je to taková nenápadná pracantka. Velice vzácný člověk.
