RECENZE: Otello ve Státní opeře je spíš ke koukání. Aspoň občas

Nová inscenace Verdiho Otella, kterou pražské Národní divadlo uvedlo ve Státní opeře, nabízí některé působivé obrazy a detaily. A věčnou otázku, co je to vlastně zpěv.

Budiž řečeno, že jsou horší inscenace Otella, než ta, kterou ve Státní opeře zrežíroval Martin Čičvák. Jednu takovou mohli například vidět i diváci kinopřenosů z Metropolitní opery roku 2015. Geniální hudebně-dramatický koncentrát Shakespearova Othella do italského Otella je výzvou hlavně kvůli obsazení rolí Otella a Jaga, jež patří k nejtěžším v operním repertoáru.

Příkaz doby – tričko a sako

Samozřejmě i Čičvák se drží současných nepsaných příkazů či trendů, které mimo jiné velí „Hlavně ať se to neodehrává v době, do níž děj zasadili skladatel s libretistou“ a „Nadčasovost příběhu se vyjádří současnými kostýmy“. Jedním z nepříjemných důsledků je, že dnešní operní inscenace se vzájemně podobají.

Takže v Čičvákově Otellovi samozřejmě není žádný Kypr z 15. století, který v té době byl v podstatě benátskou kolonií, nýbrž (opět, jako v řadě jiných inscenací Otella i dalších oper) člověk vidí směs dnešních oděvů, děti v námořnických oblecích, trička, saka, kravaty, moderní modré vojenské uniformy, kalhoty na šlích, smokingy, atraktivní společenské modely pro Desdemonu a Emilii…

Málokterý režisér však umí místo opovrhovaného „muzea“ vystavět skutečně celistvou a jedinečnou stylizaci. Nedá se to tvrdit ani o Čičvákově inscenaci. Zkrátka mne nepřesvědčila, že Otello musí mít tričko a Jago šle a pak smoking.

Mimochodem, jedním z výjimečných případů, kdy jsem tvůrcům, konkrétně Daniele Špinar, uvěřila moderní oblek v naprosto neodpovídajícím prostředí, byla inscenace Janáčkovy opery Z mrtvého domu.

Některé jevištní obrazy ale lze Čičvákovi připsat k dobru. S výtvarníkem Hansem Hofferem stvořili například efektní vstupní gesto: do prvních taktů, líčících mořskou bouři, se otevřou obrovská železná vrata, za nimiž je vidět moře a která slouží i pro oddělení davových a intimnějších scén.

Anebo prázdný prostor, v němž pouze hoří barely, či shora splývající bílý závěs, který zahalí milostnou scénu Otella a Desdemony a za nímž nakonec žárlivec svou choť i uškrtí. A pak kostra lodi v posledním dějství, která ale působí jako z jiné inscenace a s níž by se jistě dalo obrazně pracovat jinak a víc.

Jako v nějaké estrádě

Hlavní vizitkou inscenace je vedení protagonistů, možná prozrazující režisérovo činoherní zázemí, a samozřejmě i herecké schopnosti interpretů. Do vzájemných vztahů Otella, Desdemony a Jagy se každopádně lze zakoukat a některé herecké detaily si člověk i zapamatuje, třeba Otellovo ponížení Desdemony před lidmi nebo výjev mezi násilnickým Jagem a jeho bázlivou ženou Emilií v posledním dějství.

Giuseppe Verdi: Otello

65 %

Národní divadlo ve Státní opeře, 2. premiéra 29. září 2024

Na druhou stranu se nadužívá názorností, třeba když si Otello máčí ruce v barelu a černou barvou potírá i Desdemonu. Pokud to mělo znamenat zlo, jímž Otella nakazil Jago, tak je to polopatismus. Nebo snad mělo jít o náhražku za to, že Otello v naší progresivní době nemůže být načerněný?

Skutečně k vzteku je pak pro operního fanouška scéna, v níž se přidaná postava svůdné tanečnice, jež má opodstatnění ve scéně oslav po Otellově návratu, začne ovíjet kolem Jaga během jeho slavného monologu „Credo“.

Při něm se navíc producírují i další postavy, včetně církevního hodnostáře. Proč?! Vždyť toto je chvíle naprosté intimity, chvíle mezi Jagem a publikem. Jemu a pouze jemu otvírá tenhle démon svou černou duši! Co tam pohledává kompars? Jako v nějaké estrádě…

Poděs s afro účesem

Zatímco herecky je inscenace na slušné úrovni, se zaposloucháním se je to už o něco horší. Hlavním protagonistům se nedá upřít, že hlasový fond v zásadě mají. Ale tím žánr jménem opera teprve začíná…

Polský barytonista Mikołaj Zalasiński kreslil podlého Jaga výstižnými pohyby, zdánlivě kamarádskými gesty a předstíranými úsměvy. V jeho pěveckém výkonu ovšem bylo „gest“ a „mimiky“ podstatně méně: zpíval v jedné silácky halasné, ne moc kultivované a jednotvárné poloze. Jenže Verdi není jen o síle hlasu, ale též o sofistikovaném přednesu.

Ukrajinský tenorista Denys Pivnickij se herecky do role Otella ponořil s úctyhodným nasazením a stvořil důvěřivé velké dítě, poděsa hnaného divokými emocemi. Odlišnou kulturu naznačoval jen jakýsi afro (či pirátský) účes. Jeho spíše jasný, otevřený hlas není zdánlivě typ pro Otella, ale jen zdánlivě.

Představa hrdinných tenoristů s temnými dunivými hlasy a vzpírajícími těžké tóny je až konstrukt pozdějšího 20. století. Důkaz je prostý: první představitelé Otella i Jaga, Francesco Tamagno a Victor Maurel, kteří zpívali světovou premiéru roku 1887 v Miláně, se totiž dožili éry zvukového záznamu.

A i přes špatnou technickou kvalitu starých snímků a fakt, že když se takoví pěvci dostali k mikrofonu, mohli už být za zenitem, lze leccos odhadnout. Třeba že to musely být hlasy lehké, ale pevné, neobyčejně flexibilní, barevně doslova fosforeskující a nesmírně průrazné. Tedy pravý opak toho, jak se většinou zpívá na současných scénách (nejen našich).

Pivnickij by tedy jako hlasový typ takovému historickému vzoru odpovídal. Problém však je, že spíš než precizní technika dávných tenoristů za něj zpívá tak nějak „na divoko“ příroda, jíž se jeden takt podaří více, další už zase méně. Pěvci je teprve 34 let, takže silou mládí mu to zatím vychází, otázka je, jak dlouho.

Slavný úvodní vstup, kdy má Otello jako trubka proříznout vzduch slovy „Radujte se“, mu zkomplikoval režisér, když ho nechal spustit z provaziště na můstku. V té samé chvíli ho překryl i orchestr, jenž ale jinak dirigent Andrij Jurkevyč vedl poměrně citlivě, a to při zachování dramatičnosti.

Moldavská sopranistka Olga Busuiocová má atraktivní sytý hlas, který bych si možná uměla představit v jiných rolích, pro křehkou, andělskou Desdemonu jako by byl příliš břeskný. Chybí mu větší měkkost a flexibilita a schopnost zvučných pian, zvláště v Písni o jívě a modlitbě Ave Maria. Ztišit hlas neznamená ubrat na zvuku a slyšitelnosti. I Busuiocová však odvedla kvalitní herecký výkon.

Představitelé dalších rolí, jako Josef Moravec (Roderigo) a Cassio (Martin Šrejma) už tak herecky tvární nebyli. A jejich hlasy zněly slaboučce. Kateřina Jalovcová coby Emilia zaujala hlavně svými elegantními kostýmy. Sbor, jenž má v opeře, hlavně v úvodu, důležitou roli, zněl ploše a jakoby se ztrácel.

Celkově je Otello určitě o něco povedenější produkce než před časem Verdiho Nabucco. Vizuálních vjemů je ovšem v této produkci více než hudebních.