Prostě tak nějak neokázale, znělo neoficiální motto večera 5. května 1972, který se uskutečnil v ústeckém Divadle hudby. „Dobrý večer, dovolte, abych vám hned v úvodu zlikvidoval některé iluze, kterými možná ještě někteří z vás trpí,“ pronesl tehdy Jiří Suchý v úvodním slově, které následovalo po instrumentální verzi Blues pro tebe.
Alespoň takový úvod je zaznamenán na unikátním albu Večer pro kočku, které zachycuje jednu málem zapomenutou kapitolu Divadla Semafor. Jak v bookletu právě vydané novinky popisuje sám Suchý, Večer pro kočku patřil k mimodivadelní činnosti, kterou si Semafor přivydělával na zájezdech a která v Praze oficiálně zaznít nesměla.
„Zněly písničky, četli jsme povídky, monology. A všechno mělo nějakou souvislost s kočkami. Dokonce jsme majitelům koček rozdali pár igelitových pytlíků s mlékem,“ vzpomíná ústřední postava Semaforu. Záznam se zachoval díky dvěma zaměstnancům ústecké scény Františku Šmahelovi a Vladimíru Chudomelovi, kteří náhodou měli magnetofonový pásek a usoudili, že by byla škoda toho nevyužít.
Pro horší zvukovou kvalitu obsahuje sestříhaný záznam především písně a jen část mluveného slova. Fanoušky Semaforu zaujmou málo známé písně Sto let a Já nedovedu lhát či první texty Ondřeje Suchého.
Celé album, které vydal Tomáš Padevět, je věnováno jednomu z protagonistů Večera pro kočku, Jiřímu Datlovi Novotnému, který letos v srpnu během příprav vydání zemřel.
