Režisér Michal Vajdička, který pro Dlouhou už připravil cenami ověnčený Konec rudého člověka, sáhl po starším textu Francouze Victora Haima Valčík náhody, aby rafinovaně rozehrál imaginativní show otázek a odpovědí, jež vedou do nebe, nebo naopak dolů.
Zásvětních rozhovorů zná dramatická literatura víc, Valčík připomíná třeba francouzský film Pouhá formalita. Hraje se na detail uprostřed foyer, tomu slouží strohá až prosekturní scéna Marka Cpina s několika zcizujícími nápady, podmanivá je i minimalistická hudba Michala Novinského.
Klára Oltová ztělesňuje oběť nehody i svého zmarněného bytí strhujícím způsobem, apartní šaty kontrastují s kruhy pod očima s rozteklými stíny. Eruptivní výkon na hraně fyzické bolesti dokonale zapadá k chování anděla, zpovědníka i diagnostika, jemuž Jan Slenář dal robotické pohyby a dikci jak na klíček i bílou tvář kouzelníka z padlého varieté.
Absurdní soutěž o body zdánlivě nemá pravidla ani logiku, kde by publikum čekalo úlevný přípočet, nastává kruté odečítání. Ani anděl však není bez srdce, ve hře je i vzájemná přitažlivost. Jenže lítost ani sebelítost není upřímnost a omluva.
Žolík v bizarní zpovědi znamená bonus: pohovor se světovou osobností, třeba Beethoven znamená další hereckou výzvu.
Valčík náhody patří ke komorní činohře i vysoké škole hereckého dialogu, byť by mohl ubrat na délce. Klade však důležité otázky, sází na mistrně otevřené konce a nakonec je kompletní až v divákově hlavě. Troufám si říct, že tam vydrží stejně jako přesná souhra obou aktérů. Úlevu pak dává zjištění, že i čtvrt bodu ze sta znamená pořád ještě naději.
