Smuteční hosté přicházeli do historické budovy Národního divadla už od půl jedenácté. Bylo mezi nimi možné zahlédnout i herce Miroslava Donutila, Igora Bareše, Jaromíra Hanzlíka či Marcela Vašinku. „Do hereckého nebe se těžko něco vzkazuje. Ale ať nám tady dole drží palce,“ řekl Postráneckého kolega mimo jiné. Před jedenáctou byla kapacita naší první scény téměř zaplněna.
S úderem jedenácté se rozhrnula opona a odhalila rakev, u které jako první čestná stráž stáli současní herci Činohry Národního divadla, Postráneckého kolegové. Postupně je střídali další. Poklonit se vedle dalších přišli Tomáš Töpfer, Jiřina Bohdalová, Petr Kostka, Simona Postlerová, Zdeněk Maryška, Hana Maciuchová, Vladimír Javorský, Ondřej Kepka nebo František Němec. Nad scénou se mezitím promítaly záběry z hercových divadelních rolí, vzpomínky smutečních mluvčích střídaly úryvky z Postráneckého práce i záznamy divadelních inscenací. V úvodu to byla audioukázka z představení Tři mušketýři.
Jako první si slovo vzal ředitel Národního divadla Jan Burian. „Obdivoval jsem ho jako vynikajícího herce a vždy jsem pozorně poslouchal jeho občanské názory. Byl naprosto nesmiřitelný k něčemu, co má dvojí tvář. Přišla mu hnusná jakákoli zrada,“ řekl v úvodu. „Věřil v lidi, kteří jsou svůj pozemský úděl schopni snášet s vědomím, že něco se povede a něco ne. Režiséři a kolegové se ho báli, byl maximalista,“ pokračoval Burian dále.
Fotogalerie |
„Pomáhá mi představa, že tu někde jsi a potutelně se usmíváš, jak se s tím popasuju,“ zahájila svou řeč viditelně pohnutá Taťjana Medvecká a vzpomněla na společné začátky. „Měl jsi zvláštní dar humoru, pro který tě diváci milovali a kolegové se na tebe těšili. Byl jsi skvělý vypravěč a společník,“ řekla dále.
„Byl jsi prostě živel okouzlený kumštem a životem. Spřádal jsi pozoruhodné teorie o divadle a podstatě lidského bytí. Byl jsi nepřehlédnutelný,“ zaznělo z úst Medvecké dále.
Jako třetí před smuteční hosty předstoupil bývalý dramaturg Národního divadla a současný umělecký šéf Mahenovy činohry Národního divadla Brno Milan Šotek. „Já jsem se do toho nehrnul, vybídl mne tvůj syn a můj velký přítel Vilda,“ zahájil mladý tvůrce skoro omluvně svou řeč. „Václave, já jsem si o tobě dlouho myslel, že ses narodil na Moravě. Klamal jsi svojí moravskou povahou, moravsky radostnou i ráznou. Děkuji ti za vše, za celý zvěřinec pražského i brněnského Národního divadla, bylo mi ctí tě poznat,“ řekl Šotek mimo jiné.
Následovala živě zahraná a odezpívaná Postráneckého oblíbená píseň It Might Be You v podání Ondřeje Brzobohatého. Píseň původně natočil Stephen Bishop pro snímek Tootsie, kde Postránecký nadaboval Dustina Hoffmana.
Vezmeš do ruky hlínu a kámen
Promluvil i současný šéf činohry Daniel Špinar, který vzpomněl na společnou práci na těžce vznikající inscenaci Tří sester. „Měl odvahu přistoupit na moje bláznivé nápady,“ řekl a zdůraznil, že, ač ne zcela zdráv, odehrál Postránecký i derniéru představení, což bylo zároveň jeho poslední vystoupení na půdě první scény. „Odešel jsi daleko, už tě nedohoníme, zůstali jsme pozadu, leť spánebohem,“ citoval závěrem své řeči Špinar Postráneckého repliku z této hry.
„Šli jsme s tebou i vedle tebe,“ řekl pak další Postráneckého dlouholetý kolega z první scény František Němec. „Tvořit, to byla tvoje radost a vášeň. Postavit dům, zasadit révu, radovat se s kolegy a přáteli, s rodinou. Já jsem s obdivem sledoval, jak on prověřoval svůj talent ze všech možných úhlů a stran. Nejenom jako herec ale i jako režisér,“ vzpomínal Němec. „Ale myslím, že v skrytu jsi se těšil na chvíle, kdy vezmeš do ruky hlínu a kámen a budeš hníst a tesat,“ řekl dále herec a odcitoval pasáž ze Shakespearových Sonetů, kterou Postránecký Němcovi kdysi v šatně předčítal.
Následovala píseň Zuzany Navarové Andělská, pak už smuteční hosté povstali, aby legendárního herce vyprovodili posledním, dlouhotrvajícím potleskem.
Václav Postránecký byl dlouholetým členem činoherního souboru první české scény, věnoval se dabingu a známý je z mnoha filmových a televizních rolí. Pražský rodák se vyučil zámečníkem, v divadle i ve filmu hrál od dětství. Po angažmá v Uherském Hradišti, Brně a Městských divadlech pražských se na začátku roku 1979 stal členem činohry Národního divadla.
V posledních dvou desítkách let se objevil třeba ve Stroupežnického Našich furiantech, Moliérově Pánovi z Prasečkova či v odvážných inscenacích Roberta Wilsona. V roce 1995 dostal divadelní Cenu Thálii za roli Podkolatova v Gogolově Ženitbě.
Výrazně se uplatnil i u filmu a v televizi. Zřejmě nejvýrazněji si ho diváci pamatují jako jednoho z otců v komedii S tebou mě baví svět. Milovníka života a krásných žen si zahrál ve filmu Konto separato, dědečka ve snímku Jak se krotí krokodýli, vinaře v komediích Bobule a 2Bobule. Z televizních seriálů z poslední doby se objevil v sérii Krejzovi, Vinaři nebo Doktoři z Počátků.
Věnoval se také dabingu, za dabingový mužský herecký výkon získal v roce 2005 Cenu Františka Filipovského. Letos ji posmrtně obdrží znovu za celoživotní mistrovství v tomto oboru.
