Václav Kopta se nad přijetím role Jana Wericha, jehož ztvární v letošní stejnojmenné premiéře pražské Letní scény Muzea Kampa, příliš nerozmýšlel. „A výzva to byla nejen umělecká, ale i osobní. Vyrostl jsem v rodině, kde byl minimálně pro hudební vkus mých rodičů určující odkaz Osvobozeného divadla,“ podotýká herec k novince, která se dočká premiéry 14. června.
Setkali jste se osobně?
Měl jsem to štěstí a několikrát s tátou navštívil Werichův dům na Kampě. Připravovali spolu tehdy jedno divadelní představení, ke kterému táta psal texty a brával mě s sebou. I proto je pro mne návštěva vily a atmosféra příprav představení hodně osobní záležitostí. S velkou zodpovědností a pokorou se tedy o ztvárnění Wericha pokusím.
V roli se střídáte s Vojtou Kotkem, nejde však o alternaci.
Chtěl jsem po autorkách, aby věkové rozmezí, které ztvárňuji, nějak pojmenovaly. Neznám dámský ekvivalent ke slovu gentleman, ale obě dámy nejprve naznačily, že Vojta bude hrát mladého Wericha. „A vy, pane Kopta“ – teď se zarazily – „Wericha zralého“. Tak jsme našli krásnou náhradu slova starý. S Vojtou budeme v řadě dialogů na scéně společně. Postava mladého Jana se tak potkává s bilancujícím starým Werichem. Právě možnost dialogů dvou Werichů se mi na představení moc líbí.
O čem představení vypráví?
Diváci budou mít možnost seznámit se se zásadními zlomy života Jana Wericha. Současnou divadelní formou se dozvědí i o širších souvislostech uměleckého života za první republiky. Silně je akcentovaná také Werichova rodina. Více už naznačovat nechci, kdo však viděl úspěšné představení Meda o životní pouti Medy Mládkové, dovede si představit, co ho čeká. Rozhodně nechystáme hru s obrazy, která by zaváněla muzeem a encyklopedickými daty. Chceme se pokusit o vhled do složité duše velkého člověka.
Představení ostatně opět režíruje Adéla Stodolová Laštovková. Mohou se diváci těšit na podobně silné obrazy jako u Medy?
Čeká nás teprve první čtená zkouška, takže zatím nevím, zda se objeví podobné postupy jako v Medě. Bavíme se ale o režisérce s vyhraněným stylem, která často sází i na choreografii a tanec, takže myslím, že tyto prostředky využije. Dokonce v to doufám, diváky zveme na současné divadlo. A to je další záležitost, co mne na spolupráci přitahuje. Setkat se s mladými kolegy jako Pavla Beretová, Berenika Kohoutová či Matouš Ruml je pro herce, kterému bude brzy šestapadesát, výzva. Řadu let jsme strávil v Divadle Semafor, kde jsem přičichl k tradičnější představě o divadle a tohle je spíše generační záležitost.
Jak jste se na roli Wericha připravoval? Nebojíte se parodie?
Spoléhám, že nebude nutno, abych týden před představením denně vykouřil šedesát cigaret bez filtru. Jde spíš o symbolické naznačení figury. Ovšem nastudoval jsem vše, co jsem o Werichovi našel. Včetně dopisů, co si psali s mým tátou, korespondence s Voskovcem a knihy, již vřele doporučuji: Werich za oponou od Jiřího Janouška. Zajímavé čtení připomene, že Werich byl širokospektrální postavou. Nelze ho škatulkovat pouze do kategorie moudrý klaun, který tu a tam trousil bonmoty, jež pokroucené a nesprávně interpretované visely v restauračních zařízeních. Mám na mysli třeba citát: „Když už člověk jednou je...“ To zdaleka není to podstatné, co zanechal.
Byl to člověk staré školy, navíc nesmírně zvídavý. O světě a o životě toho věděl opravdu mnoho. A pokud zrovna měl náladu, dokázal o tom vyprávět, což potvrzují pamětníci jako Miroslav Horníček či Ján Roháč. A nebo Jiří Suchý, který mi o společných setkáních mockrát vyprávěl.
Divadelní Werich na KampěRežie se dle předlohy Daniely Sodomové chopila Adéla Stodolová Laštovková. S Vojtěchem Kotkem a Václavem Koptou v hlavních rolích alternují Jan Nedbal a Jan Vápeník. V dalších úlohách se představí Berenika Kohoutová, Pavla Beretová, Matouš Ruml, Dan Šváb, Tereza Marečková, Vanda Chaloupková či Jiří Maryško. Autor scénografie Marek Cpin počítá s výrazným zapojením videomappingu. |
