Kašlík byl významný český režisér a skladatel dvacátého století, od jehož narození v září uplyne sto let. To je ten teoretický důvod. Krakatit napsal začátkem šedesátých let pro televizi, jejíž (na tu dobu) nebývalé vizuální možnosti ho jistě musely inspirovat. Kromě dnes již poněkud naivního sci-fi příběhu o záhadné výbušnině, v němž nechybí zlí zbrojaři a anarchisté, je tu i „druhý plán“, milostná vzplanutí inženýra Prokopa nebo snad samotného Čapka. Kašlík navíc „mluví“ relativně atraktivním jazykem, v němž propojuje deklamační styl moderní vážné hudby s jazzovými i písňovými formami.
Václav Kašlík: KrakatitDirigent: Petr Kofroň Režie: Alice Nellis Scéna: Matěj Cibulka Národní divadlo Praha, 2. premiéra 21. dubna 2017 |
Proč by tedy bylo lepší Kašlíkův Krakatit neuvést? Protože je například velmi obtížné inscenovat operu, v níž se s filmovou rychlostí mění čas a prostředí. Režisérka Alice Nellis vsadila na projekce, respektive mappingy, z nichž některé jsou jistě působivé, třeba koník uhánějící po nahém ženské těle nebo polokoule měnící významy, ale je jich málo – člověk by čekal, že uvidí v podstatě nepřetržitou, ba divokou vizuální fantazii založenou na dnešních technických vymoženostech, která pomůže udržet pozornost diváka a trochu ho zorientuje. Jestli problém byl v nápadech nebo v technice, těžko říct.
Mezi občasnými záchvěvy vizuální fantazie se na jevišti odehrává vlastní děj, v němž se ale snad nemůže vyznat ani ten, kdo Čapkův román zná. Operní příběhy sice občas bývají zamotané, ale tedy přistupuje ještě charakter „televizní“ opery, na divadlo těžko přenositelný. Ostatně i roku 1966, kdy Národní divadlo operu uvedlo v jevištní podobě, odehrálo jen šest představení.
Hlavní pomůcka, činoherní prolog, který Alice Nellis napsala údajně na pokyn vedení Opery, totiž svou funkci neplní téměř vůbec, a Nellis jakožto odpovědná a bezesporu inteligentní divadelnice měla raději odmítnout něco takového stvořit. Divák se doví jen to, že Prokop je vlastně Čapek, který má neurotickou matku, tápe mezi Olgou Scheinpflugovou a Věrou Hrůzovou a nakonec se zhroutí. Děj opery to ale neosvětlí.
A když už činoherní prolog, měli ho aspoň zahrát činoherci. Mluva operních pěvců byla tak slabounká v doslovně zvukovém i přeneseně uměleckém významu, že to bylo až absurdní v porovnání s jedinou skutečnou herečkou, Zuzanou Kronerovou v roli Čapkovy matky.
Lepší by byla výstava
Svým způsobem jediná Kronerová měla na jevišti skutečný hlas, jakkoli nezpívala. I ten divák, který v roli Prokopa nezažil legendárního tenoristu Ivo Žídka, si totiž mohl domyslet, že Žídkův perfektně posazený hlas, jasné, plastické tvarování slov a práce s dynamikou, prostě vše, čím obohacoval jiné role, nemluvě o lidském charismatu, mohlo svým způsobem „táhnout“ i tuto moderní operu.
Když ale v nynější inscenaci zpívá stejnou roli tenorista Josef Moravec, je naproti tomu slyšet pouze násilně vytlačovaný zvuk, v němž nejde rozeznat nějakou souhlásku, nějaké slovo. Také ostatní zpěváci předvádějí jen neznělé, deklamačně nezřetelné a křečovité pěvecké kreace, což je smrtící pro každou operu a pro takovouto dvojnásob. Nejnepřirozenější huhlavé zvuky, nepatřící na profesionální jeviště, vycházely z hrdla Václava Sibery jakožto zástupce zbrojních závodů Carsona.
Je tedy dost praktických důvodů, proč Krakatit neuvádět, nestačí, že si to vymyslel šéf opery Petr Kofroň, který operu také secvičil. Na druhou premiéru ještě přišlo zvané publikum, ale jaká bude návštěvnost repríz, to je otázka. Moderní opery má samozřejmě Národní divadlo uvádět, od toho je dotovaná scéna, ale měly by to být perfektně domyšlené projekty, beroucí v potaz i diváckou atraktivitu. Ta je s výjimkou několika obrazů předložených Alicí Nellis a jejím týmem, případně živého psíka, jenž se projde po jevišti a nejspíš odkazuje na Dášeňku, mizivá. Václava Kašlíka je jistě správné připomenout, ale to už by bylo lepší výstava.
