Slavnou hru o ženách, které mají dost světového válčení vedeného muži, opatřil Jiří Suchý i písněmi. Představení, v němž vystupují postavy Řekyň a Řeků oděných do dobových chitonů, bude mít premiéru 19. září.
Aténská občanka Lysistrata (v podání Jolany Smyčkové) uprostřed peloponéské války mezi Aténami a Spartou svolá všechny ženy z obou znesvářených táborů a společně se dohodnou, že dokud jejich muži neuzavřou mír, nebudou s nimi sdílet lože. Svého cíle tím úspěšně dosáhnou a válka končí mírem.
Ovace jako u Kytice
Jiří Suchý však uvedením téměř dva a půl tisíce let staré protiválečné satiry nepomýšlel jako Aristofanes ani na politickokritické, ani na pacifistické poslání díla - a už vůbec nechce ženy k ničemu navádět. "Nebral jsem to vůbec nijak didakticky, ale jen jako záminku k legraci. Cítil jsem, že by se z toho dala udělat sranda, to je oblast, ve které jsem doma."
K nápadu převést do veršů Aristofanovu komedii ho před lety přivedl Jiří Menzel, který ho požádal, aby ji přebásnil pro pražské Divadlo na Vinohradech, kde byla posléze v roce 2002 v Menzelově režii nepříliš šťastně zinscenována. Suchý nyní tuto činoherní verzi doplnil pro Semafor písněmi a "udělal z ní malej muzikálek".
S reakcemi publika na pěti předpremiérách je Suchý spokojen. "Myslím, že Lysistrata lidi překvapila, poněvadž přijetí bylo nesmírně bouřlivé, od Kytice snad nejbouřlivější," říká Suchý, který považuje svůj nový počin za mezník v historii Semaforu - v době módy velkých muzikálů pozoruje na své scéně snížený zájem o komorní představení, a proto se rozhodl definitivně skoncovat s divadlem malých forem.
Krotká nemravnost
V dosud nejobsazenější semaforské hře s dvaceti účinkujícími se včetně alternací vystřídá více než čtyřicet herců. Suchý se věrně držel děje předlohy, s výjimkou jediného výstupu, v němž si pro sebe a Jitku Molavcovou připsal dialog dvou diplomatů, kteří vtipně glosují probíhající děj. Údajně nejúspěšnější je pak scéna, v níž Suchý coby bojovník Koitos přichází se svým synkem žádat Molavcovou v roli jeho vzbouřené ženy, aby se vrátila domů.
Případné puritány, kteří by chtěli autora obviňovat z přílišné lascivnosti a byli by znepokojeni mírou nemravných narážek, Suchý upozorňuje, že původní Aristofanův text byl tak sprostý, že většina překladatelů považovala za nutné ho umravňovat. To sám udělal také, ale méně než jeho předchůdci. V první inscenaci Lysistraty v roce 411 př. n. l., která byla součástí svátku Velkých dionýsií, tedy oslav boha plodnosti Dionýsa, se na scéně objevil jako posvátný symbol velký vzpřímený falus, a ačkoli ve všech rolích včetně ženských vystupovali muži, postavu Smíření hrála nahá prodejná žena.
Ničeho takového se diváci Semaforu nedočkají, kromě vtipných a hravých rýmů a písní zručného veršotepce, který míru nemravnosti vyvažuje kultivovaností a literární kvalitou. Ostatně z krotké představy nemravnosti v Aristofanově i Suchého pojetí by se třeba příznivci drsné coolness dramatiky asi sotva uzarděli. Přesto divadlo upozorňuje, aby s sebou diváci raději nevodili děti.
Také v následující dramaturgii hodlá Jiří Suchý křísit svá starší díla. Následovat bude surrealistická Sekta, podle jeho slov "hra, která v šedesátých letech propadla", z níž už Miloš Forman použil některé Suchého písně do Dobře placené procházky v Národním divadle.
