Z inscenace Jak jsem se učila řídit

Z inscenace Jak jsem se učila řídit | foto: Činoherní studio v Ústí nad Labem

Ústecké Činoherní studio odhaluje krutosti dospívání

Umění nesmí být únikem od společenských problémů. Takové je heslo americké dramatičky, nositelky Pulitzerovy ceny Pauly Vogelové, kterým se důsledně řídí. Její inscenaci o sexuálním zneužívání nově uvádí Činoherní studio v Ústí nad Labem.

Jejími tématy je například AIDS, prostituce, domácí násilí, pornografie. A také sexuální zneužívání, o němž napsala hru Jak jsem se učila řídit, oceněnou v roce 1998 Pulitzerovou cenou.

Českou premiéru měla hra včera v ústeckém Činoherním studiu v režii Natálie Deákové. Jak jsem se učila řídit je hra nejen provokativní, ale překvapivě také zábavná.

Hrdinkou je dívka s přezdívkou Malá, která se v dospělém věku ohlíží zpátky na své dětství a dospívání kdesi v provinčním americkém městečku.

Z inscenace Jak jsem se učila říditNecitlivou rodinu, která dívku častuje vtipy na téma jejího fyzického a sexuálního vyspívání, zdánlivě projasňuje jen postava senzitivního Strýčka Ptáka, o němž americké kritiky napsaly, že jde zřejmě o nejsympatičtějšího pedofila v dějinách literatury.

Text Vogelové, přestože se zabývá tak křehkým tématem, jakým je sexuální zneužívání, totiž není vymalován na škále černá – bílá. „Příklad se Strýčkem Ptákem je přesný: právě ambivalence charakterů hlavních postav, tedy Malé a Strýčka, je pro mě jako režisérku a samozřejmě i pro herce velmi podnětná.

Obě postavy jsou vlastně těžko uchopitelné, přesto jsou uvěřitelné a živé. Výzvou bylo také poprat se s tématem, jež je živé v každém z nás – s krutostí dospívání, které s sebou nese v jisté fázi osamělost a totální odcizení okolnímu světu,“ popisuje Deáková.

Vážné věci, kabaretní forma
Režisérku zaujala i forma hry. Vypravěčkou je dívka Malá, jednotlivé scény jsou fázovány jako lekce v řízení automobilu. Vedle Malé a Strýčka Ptáka je pak na scéně předepsán mužský, ženský a náctiletý sbor, které na sebe berou úlohy ostatních postav: matky, babičky, tety či obhroublého dědečka.

Moralizování či jasné obvinění v textu chybí, zato často nečekaně přichází smích. „Jak jsem se učila řídit jsme si vybrali po dlouhém hledání mezi současnými hrami. Původně jsme do repertoáru chtěli zařadit opravdu žhavou novinku, nakonec jsme se však rozhodli pro kus z roku 1997. Především nás zaujalo autorčino uchopení závažného tématu zlehčenou, téměř komediální formou, rozporuplností charakterů postav i pevnou strukturou textu, který má navíc nosný příběh,“ říká Deáková.

Z inscenace Jak jsem se učila říditPřitom Činoherní studio již jednu hru na téma zneužívání v rodině má, a také z pera ženy. Jmenuje se Tetování a napsala ji německá dramatička Dea Loherová. „Zpočátku jsme se bránili srovnání s Tetováním, ale nakonec nám přišlo zajímavé oba texty konfrontovat už jenom proto, že Vogelová na obdobně závažné téma reaguje úplně jinak než Loherová. Vogelová volí zcela jinou formu a téma ‚zcizuje‘,“ vysvětluje režisérka.

Hře Jak jsem se učila řídit vetkla Deáková podtitul road kabaret. „V textu najdete náznaky této formy, Malá je například jakýmsi konferenciérem, jenž provází diváky svým příběhem. Lehce kabaretní je rovněž využití chóru, jenž přechází z role do role, na jednom místě má předepsanou dokonce píseň.

Pro nás bylo zajímavé vyzdvihnout právě tuto složku. Zkusit si, podobně jako v 30. letech, vypovídat prostřednictvím kabaretu o závažných věcech,“ dodává Deáková.

Rodina ve službách dramatu
Přestože hry Pauly Vogelové lze jen stěží označit za ryzí komedie, odlehčenou formu používá dost často. Ve své prvotině, Nejstarším řemesle (u nás ji uvedlo liberecké Malé divadlo a ostravské Národní divadlo moravskoslezské), vypráví o pětici starých dam slunících se na lavičce, z nichž se postupně vyklubou dlouholeté služebnice lásky.

Z inscenace Jak jsem se učila říditVogelová navíc ony dámy pojmenovala podle vlastní babičky a pratet. „Napsala jsem po mém soudu velmi milou hru o stárnutí a prostituci. Mé příbuzné byly velmi roztomilé katoličky, trošku matrony z New Orleansu.

Jenže obraz jedné stárnoucí ženy vypovídá o údělu i těch ostatních. Pravý smysl rodinných hodnot je, že jsou také společenskými hodnotami. Pokud je chcete zkoumat, musíte dát napospas především sebe a svou rodinu,“ prohlásila autorka v jednom rozhovoru.

V „rodinné tradici“ pokračovala i hrou Baltimore Waltz, inspirovanou osudem bratra, který zemřel na AIDS. Šestapadesátiletá Vogelová se počítá mezi angažované, feministické spisovatelky. „Všechny mé hry jsou diskurzem o moci, vztazích a rodu.“ Tak hodnotí své dílo sama autorka.