Sametová revoluce jako Bachtinův karneval. Jako okamžik, kdy vše, co bylo sice zvrácené, ale platilo to a fungovalo, fungovat a platit přestává. Kdo je přítel a kdo nepřítel? Kdo má moc? Kdo si ji udrží a kdo ji získá? A jak se zachovat, abychom mohli za nějakých dvacet let předstoupit před své děti s čistým svědomím?
Režisér Jiří Honzírek a dramaturg Jakub Macek se rozhodli vyměnit role diváků a herců. A je to znát hned u vstupu. Žádné jeviště a hlediště. Dlouhý stůl přikrytý bílým ubrusem má dobrých dvacet metrů, sestaven je do dlouhého obdelníků, do čela se vejde asi pět lidí, do druhého také, po stranách sedí většina diváků.
A mezi nimi i herci, kteří je za výrazného přehrávaného "šaškování" Sergeje Sanži v klaunské čepičce a s harlekýnským líčením usazují na místo. Jako by byly a jakobychom i my byli jeho loutkami.
Představení o pěti obrazech a třech trenažérech začíná. Seznamte se, přikazuje šašek divákům a nutí lidi, kteří sedí naproti sobě, aby si přes stůl podali ruce. Jak se jmenujete? ptá se šašek mladého muže. A jak vy? reaguje drze chlapík a šašek je poprvé a rozhodně ne naposledy nucen improvizovat. Vytáhnětě si klíče, velí potom. Cinkáme klíčema a uchichtáváme se. Nejdřív je ve vzduchu trochu trapno. Pak se rozjíždí děj - příběh tří brněnských vysokoškolských studentů.
Jiřina, svazačka a komunistka, Jana z Jáchymova a Petr, kterému umírá otec, horník z Havířova. Jana patří k šedé zóně, Petr čte tajně samizdaty. To se ale obě dívky a s nimi i diváci dozví až nakonci. Příběh je to jednoduchý, obyčejný, přesto je na něm jasně vidět vykloubenost tehdejší doby - a i té dnešní. Hned zkraje se totiž dozvíme, kdo rok po revoluci vede jakou firmu a kdo v tom opět umí chodit. Smutné a pravdivé.
Na šaškovo hvízdnutí se děj zastavuje a nastává první trenažér. Nejdřív ale herci roznesou kávu, pivo a limonádu, čímž nás zbaví posledního ostychu. Pak rozdávají role, na své si přijde skoro každý, kromě jednoho z párů středního věku - ani jeden z nich nemá brýle na čtení a trenažéru se tak neúčastní.
Čtu Václava Klause
My ostatní se ocitáme na konci listopadu a čteme přesný záznam jednání Adamec a spol. - Havel a spol. Jde o to, co říci na Letné a jak to sepsat pro ČTK.
Čtu Václava Klause. Mojí hlavní starostí je, v kolik hodin přesně schůzka začala, aby to bylo v zápise správně. Adamec koktá, Mejstříka šašek několikrát vyzývá, aby četl nahlas. Tohle bylo tenkrát opravdu jednou z těch největších událostí? Takhle se diskutovalo?
Šaškovi se chce na záchod a vyhlásí pauzu. Už se mi taky chtělo, čůrat a na cigáro, hlásí Radim Palouš. Jménem se neznáme, ale kdo měl jakou roli si pamatujeme i nahoře před Redutou. Herci kouří s námi. "Diváci hrají, herci se dívají," směje se šašek a obrací se na Jana Grundmana, který hraje Petra.
"Hele, toho chlapa v tom obleku, toho nejstaršího, toho musíme zapojit. Toho musíš dostat." Při dalším trenažéru ten pán vyfasuje Havla. Čte nahlas, vtažen do jednání o tom, kdo bude prezident a kdo premiér. Klukovi v černém světru na druhém konci sálu báječně sedla slovenština představitele VPN. Jméno si nepamatuji. Ostatně, mám na to nárok, v době, kdy byla sametová revoluce, jsem byla v páté třídě. Stejně jako režisér představení.
Po posledním trenažéru se završí i děj. Komunistka Jiřina vstoupila ještě do konce listopadu do Občanského fóra, Jana s Petrem, dohnaní v září 1989 k tomu, aby v touze po bytu a společném životě vstoupili do strany, z ní vystoupit ještě nestihli. I karneval má svá pravidla. A určují je ti, kteří mají moc. Nebo ti, kteří ji dokážou rychle a pružně získat.
Po tříhodinovém revolučním představení vycházíme před Redutu. "Ty jo, mazec," zaznívá z hloučků, které se nějak nemohou rozejít. "Prší a venku se setmělo," frázuje Karel Kryl ze záznamu manifestace na Letné, která běží na projektoru v hale Reduty a je slyšet až ven. Za pár hodin to bude přesně devatenáct let, co pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí.
