RECENZE: Manažer propíchnutý jehlicí. Tosca s Nětrebko připomíná komiks

Vybraná česká kina nabídla minulý týden záznam představení Pucciniho Toscy z londýnské Královské opery z 1. října, jímž se funkce hudebního šéfa této instituce ujal Jakub Hrůša. V titulní roli se objevila Anna Nětrebko, proti jejímuž angažmá protestovali Ukrajinci. Jaký dojem produkce zanechala?

Je to jen zmínka, která v řítícím se ději Toscy prosviští během pár vteřin v dialogu mezi policejním ředitelem Scarpiou a jedním z jeho poskoků, ale pro osud hrdinů je rozhodující – domnělé a už slavené vítězství Rakušanů u Marenga v červnu 1800 se náhle změní v prohru, respektive v triumf Napoleonových vojsk. A právě na něj reaguje během nelidského výslechu jásavým výkřikem Cavaradossi. Scarpia tak konečně může poslat svého rivala na smrt a začít vydírat Toscu… Prostě zvrat hodný geniálního dramatika, jímž Puccini byl.

S kým se bojuje a co se slaví?

Ano, jistě, láska, žárlivost, moc a tyranie jsou nadčasové, mění se jen kulisy. To tvrdí obvykle režiséři, když přenášejí příběhy do moderní doby. Ale zrovna v tomto případě historické kulisy celý děj v podstatě určují, zajišťují mu logiku. Na druhou stranu je pravda, že divadlo je království fantazie a vždycky se může najít někdo, kdo vymyslí takové obrazy, které stvoří logiku vlastní a na tu původní dají zapomenout. I takové produkce dějiny opery znají (i když teď nemyslím jmenovitě Toscu).

Bohužel režisér londýnské Toscy Oliver Mears kouzlo nepředvedl. Toscu zasadil do současného Říma, zasaženého válkou. Kostel, v němž se odehrává první dějství, trefila raketa. Přesto dál funguje a Cavaradossi maluje obraz Máří Magdalény. Tomu by se ještě dalo věřit, ale s kým se bojuje a proč? S Napoleonem určitě ne, na druhou světovou válku, respektive Mussoliniho režim to hlavně podle uniforem ve třetím dějství také nevypadá.

Giacomo Puccini: Tosca

65 %

Záznam z londýnské Královské opery, Kino Lucerna, Praha 9. listopadu 2025

A hlavně: Jestliže režisér do kostela názorně poslal ženy s dětmi, které se chvějí strachy při zvuku blížících se děl, což značí, že nepřátelská armáda už je nedaleko, jak je možné, že se klidně slaví vítězství a zvuky slavnosti pak doléhají i do Scarpiova úřadu? Pokud zprávy vozili poslové na koni a jelikož Marengo je od Říma kus cesty, tak v Římě nějakou dobu ještě nic nemuseli tušit. Ale jakou logiku to má v aktualizované verzi?

Druhé dějství se místo paláce Farnese odehrává v jakémsi studeném mramorovém mauzoleu, v němž se Scarpia klouže na manažerském křesle s kolečky a na televizní obrazovce sleduje popravy přenášené k němu z popravčí místnosti. Večeři jí z fast foodu. Komu ale tento Scarpia vlastně slouží? Vrací se otázka z úvodu. V originále se v této části Itálie na čas opět chopili moci Bourboni, kteří se mstí stoupencům Francouzů, jako je Cavaradossi. Kdo s kým v inscenaci bojuje?

Propíchne ho jehlicí

A pak tu jsou „drobnosti“, které dělají drama dramatem. V tomto dějství například scéna, kdy zničená Tosca souhlasí se Scarpiovými milostnými návrhy a pak si při chvilce jeho nepozornosti všimne nože na stole… V moderních inscenacích už ale zjevně nejde o to, jak si zpěvačka-herečka toho nože všimne, jak ho uchopí, ale co uchopí místo nože. V Londýně napřed zvolí předmět u dveří (snad popelník na podstavci?), pokusí se jím Scarpiu omráčit a poté ho dorazí jehlicí vytaženou z vlasů. No… Nevím jak v Londýně, ale v hledišti pražského kina se ozvalo pochechtávání.

Třetí dějství, původně se odehrávající na Andělském hradu, se ocitlo ve vykachlíkované popravčí místnosti, v níž pasáček zpívá svou písničku z rádia, vězni jsou stříleni ranou z pistole a obrysy hradu jsou vidět pouze z okna. Člověka napadne, že takové děsivé místo by se – když už – mělo nacházet někde ve sklepě, ale režisér už patrně neměl odvahu sáhnout na nejslavnější sebevraždu v dějinách opery – skok Toscy do hlubin. A tak Tosca, když zjistí, že její milenec byl skutečně zastřelen a stráže jsou jí v patách, vezme židli, rozbije okno a vyskočí ven. Neměli ji ale tedy spíš také zastřelit?

Manažer s problémem

Pucciniho Tosca geniálně vybalancovává melodramatický krvák s hudebně velice sofistikovaným hudebním zpracováním. Bohužel londýnská inscenace patří k těm mnoha, jež se jen tváří, že melodrama nahrazují moderním psychothrillerem. Ve skutečnosti dělají opak – onen geniální balanc překlápějí do komiksově naivní až směšné podoby. Byli snad Maria Callasová a Tito Gobbi směšní a naivní v dobových kulisách? Ne, následovali a přetvářeli patos díla do dramatické podoby.

Bohužel nejvíc na tento přístup v Londýně doplatil jinak excelentní umělec, barytonista Gerald Finley. Coby Scarpia připomíná ve svém saku, kravatě, brýlích a se šátkem, jímž se neustále otírá, spíš nervózního obchodního manažera, jenž čelí jakémusi problému ve firmě, než mocného policejního šéfa, skrývajícího zvrácenost za galantností.

Finley v jiných produkcích prokázal, že je skvělý herec a jevištní elegán, ale tady hraje zlého a vzhledově odpudivého a vlastně nejistého člověka tak urputně a prvoplánově, až mu z toho nevychází skutečný zlý člověk, ale jeho karikatura. Mohl spíš zůstat u vnějškového elegána, leč zákeřného, čemuž by odpovídal i jeho hlas, který není ve své podstatě démonický, spíš medově vemlouvající.

Ale i takový může Scarpia být a Finley čistě vokálně part – samozřejmě soudím na základě zprostředkovaného dojmu – zvládá v tom smyslu, že ze svého hlasu dostane vše, co je potřeba, aniž by ho přepínal. Vlastně bylo zajímavější sledovat jeho pěveckou kreaci než tu hereckou.

Nětrebko herecky dozrála

Anna Nětrebko v porovnání s kreací Toscy v La Scale roku 2019 (kterou tehdy odvysílala Česká televize), v níž herecky působila strojeně, mimo roli a mechanicky střídala nanejvýš dvě různé obličejové masky, prohloubila svůj výraz, pohyby a mimiku a do role skutečně vstoupila (kdo ví, možná k tomu přispěla i její osobní zkušenost, kdy se o divu žijící jen pro umění začala zničehonic zajímat politika…).

Hlasově ovšem dramatický hlas nikdy nebyla, ale na rozdíl od Finleyho, jenž se snaží vytěžit maximum z přirozeného zvuku svého hlasu, Nětrebko ho „dramatizuje“ uměle ve smyslu dobarvování do temné barvy, nepřirozeně znějícího hrudního rejstříku a výškami, jež mají stále spíše lyrickou jímavost než dramatickou robustnost a stupňovanou vervu.

Důsledkem je mimo jiné ne vždy čistá intonace. Jistě, Toscu zpívávaly i lyričtější sopranistky, ale důležité je nepředstírat hlas, který prostě nemám. Na druhou stranu, soprán Nětrebko má od přírody stále krásný základ a celkově podala výkon, který nenudil.

Britsko-italský tenorista Freddie De Tommaso burácel silným hlasem od začátku do konce – a stále stejně, trochu jako vzpěrač zvedající každý tón, bez nějakých větších jemností, bez dynamiky, kterou ovšem Puccini předepsal... Pěkné, herecky výstižné kreace předvedli interpreti vedlejších rolí jako Alessandro Corbelli coby Kostelník či Ossian Huskinson jako Angelotti.

Puccini se brání

Výkon orchestru se v reproduktorech kina vždy tak trochu ztrácí, nicméně Jakub Hrůša tvaroval měkký a vláčný zvuk orchestru, zvýrazňoval Pucciniho instrumentální finesy, aniž by zanedbával dramatické gradace a přirozený patos díla. A také ponechal, jak bývá zvykem, sopranistce a tenoristovi chvíle pro potlesk po jejich áriích, jakkoli Puccini uhání okamžitě dál.

Mimochodem, když jsem sledovala Annu Nětrebko a Freddieho De Tommaso, říkala jsem si, že Puccini se jejich prostřednictvím režisérovi brání. Jak? Nu, oba dělají víceméně stejná gesta, jaká by dělali i v „dobové“ inscenaci, prostě proto, že je k nim vede hudba (když to zkusíte jinak, jako Finley se Scarpiou, vznikne karikatura).

A pak, Toscu musíte nejen nechat skočit dolů, ale také jí ušít nádhernou róbu, v níž, efektně nasvícena, zazpívá svou proslulou árii; a Cavaradossi, pomalovaný červenou barvou, bude vždy předstírat trýzeň mučeného člověka, přičemž každý milovník opery už čeká (a pěvec rovněž) na držený vysoký tón ve slově „Vittoria!“. Je těžké brát opeře její nejvlastnější atributy – i v rádoby zmodernizované verzi se vracejí oknem. Díkybohu.