RECENZE: Balet, verše, hudba. Dejvická Terapie toho míchá až příliš

Experimentální nálada Dejvické divadlo neopouští. Oblíbená pražská scéna totiž v krátkém sledu uvedla už druhou premiéru, již během lockdownu poctivě nazkoušela do šuplíku. A zatímco zářijová premiéra Vina? v režii Ivana Trojana experimentovala s obsahem, aktuální říjnová novinka si pohrává přímo s formou.

Autorem a režisérem kusu je totiž renomovaný divadelník Petr Zuska. Světoznámý baletní choreograf a někdejší dlouholetý šéf Baletu Národního divadla se rozhodl protnout svoje vize a postupy se zdejším, výhradně činoherním souborem.

Titulní téma terapie protkává celé dílo, v úvodu se Pavel Šimčík zpovídá terapeutce v podání Kláry Melíškové. Další tři smíšené dvojice herců pak vytváří jejich mladší alter ega a ilustrují probíhající debatu.

Zhruba v polovině představení se však role Melíškové a Šimčíka otočí, náhle se cílem terapie stává herečka. Divákovi tak dochází, že nesleduje obyčejné sezení, ale debatu dlouholetého páru, kde právě vzájemné porozumění a souhra může odbornou pomoc zcela zastoupit. 

Zajímavou myšlenku doslova zdobí občasné pohybové složky. Zuska své svěřence dokázal svým postupům naučit s citem a zcela využil jejich potenciálu. Výsledný tvar se tak dá přirovnat k čtyři roky starému kusu Honey, kde se Dejvičtí utkali s žánrem nového cirkusu. V Terapii se prvek baletu povedlo do výsledného tvaru začlenit zcela kompaktně, což se o Honey říci nedá.

Terapie

55 %

Dejvické divadlo

premiéra 14. října 2021

režie: Petr Zuska

hrají: Jana Holcová, Veronika Khek Kubařová, Klára Melíšková, Zdeňka Žádníková Volencová, Hynek Čermák, Martin Myšička, Vladimír Polívka, Pavel Šimčík

Problematickou částí novinky je ovšem třetí rovina, Zuska totiž vedle pohybu a činohry zapojil ještě poezii a hudbu.

Veškeré promluvy mezi herci jsou seskládány z úryvků básní.

Cituje se Skácel, Kainar, Hrabě i moderní autoři. Tvůrci se ale nebojí zapojit ani chronicky známou Erbenovu Polednici, což na jevišti bohužel působí zbytečně banálně.

Naopak překvapivě barevná interpretace dvou Krylových písní potěší, Dejvičtí je podali s chutí a nečekanou muzikálností. Celkově ale důsledné využití různých veršů představení škodí: dochází k opakování a večeru chybí gradace.

Terapie je tedy spíš zajímavost, pokus v repertoáru populární scény. Právě s přihlédnutím k tomu, jak náročné je dostat se do Dejvického divadla, by měla oslovit spíše ty, kteří by své oblíbené herce rádi viděli v nových polohách. Sváteční diváci ať raději sáhnou po jiném kusu ze zdejší vyrovnané nabídky.