V režii jste debutant. Jak jste se k ní dostal?
Jednoduše řečeno, umělecký šéf divadla Miroslav Krobot mi dal důvěru. Samozřejmě jsme kolem toho několik let "kroužili", ta chuť a potřeba to zkusit je ve mně už dost dlouho. Možná si mě předtím trochu prověřil, když jsem loni jeden semestr pracoval s jeho studenty na DAMU. Vzniklo z toho takové krátké školní představení na téma peníze.
K tématu peníze a morálka se vracíte Krajinou se zbraní. Text jste si našel sám?
Chtěl jsem komorní obsazení i poměrně jasné téma, které bychom nemuseli složitě ze hry dobývat při zkoušení. Přečetl jsem asi dvacet textů a Penhall mě chytil nejvíc. Trochu jsem se ovšem bál. Nejde o jasný kasaštyk. Žánr hry není jednoznačný a jsou v ní věci, které mohou být pro diváka i lehce odpudivé. Kus se dotýká společenských témat, má politické přesahy, není to však thriller ani mravoučná agitka. Vše je nazíráno přes osobní příběh.
Hrdinou je geniální inženýr, který – s jistou dávkou naivity – vyvine nebezpečnou zbraň. Zajímal vás tenhle příběh i proto, že jste vystudovaný vědec?
Za vědce se nepokládám, dávno jsem již ztratil ten přímý kontakt. Pozitivní vztah mám k vědě pořád, i proto mě vynalézání přitahuje. Zaujala mě dvojpolnost celé věci: radost a krása z objevu versus míra odpovědnosti za to, co prodej a využití, potažmo zneužití vynálezu přináší.
Hra se značně zabývá morálkou. Co s tím, aby nevyzněla trochu jako novinový komentář?
Nebezpečí "vztyčeného ukazováku" jsem si vědom. Předností hry a snad i inscenace je, že není černobílá. Ve hře vystupují čtyři postavy a každá má svou pravdu. Příběh je tak nazírán z různých úhlů: geniálního vynálezce, jeho bratra vynalézavého dentisty, obchodní ředitelky letecké továrny a agenta tajné služby. Společně s dramaturgyní Evou Sukovou jsme inscenaci dali podtitul: Hra o lidech, kteří dělají perfektně svou práci... Otázkou zůstává, do jaké míry to, co každý z nich dělá, souzní s jeho svědomím, nebo jestli si ve jménu úspěchu a peněz sám před sebou nehraje na schovávanou.
Svět fyziky je exaktní, divadlo spíše citová záležitost. Jak se ve vás tyhle světy stýkají?
Těžko. Jako student DAMU jsem bojoval s brzdou autocenzury, jako matfyzák jsem zas toužil po bohémství, což mě odvádělo od pečlivého studia. Ale zároveň jsem vždy nějak chápal, že mě snaha dělat oboje vlastně ukotvuje a drží v rovnováze. Prostě si myslím, že oba póly má v sobě každý. Obrazně řečeno, každý člověk má přece pravou i levou ruku, tak by je měl asi používat obě.
