Máte už při psaní her jasno, kdo z cimrmanovského ansámblu bude hrát tu a kdo zas onu roli?
Svěrák: Při psaní se o obsazení rolí vůbec nestaráme. Dodnes. Při psaní poslední hry České nebe jsme například dlouho váhali, zda se podělíme o roli svatého Václava, nebo o Komenského. Vyhrál učitel národů.
Smoljak: Zapomněli jsme říct, že u jedné role máme v posledním období jasno předem. Sedací postavy píšeme pro Honzu Kašpara, který je na kolečkovém křesle. Alternuje ho Honza Hraběta. Ze začátku se nám jen zdálo, že jsou si typově podobní. Teď má navíc Hraběta po operaci taky potíže s chůzí a taky nemůže po jevišti moc rajzovat.
Proč se Cimrmanovy hry vztahují právě ke konci devatenáctého a k počátku dvacátého století?
Smoljak: Částečně náhodou. Když jsme začínali, objevil jsem v antikvariátu několik svázaných ročníků obrázkového časopisu Český svět. Byl to vlastně náš první časopis, který vyrukoval s reportážními fotografiemi. Prostě s obrázky, čím se lidi bavili, jaké vymýšleli hlouposti, které považovali za vynálezy.
Svěrák: Tenhle český svět nás okouzlil a vtáhl do sebe. Nebyl to ale jediný důvod, proč jsme se začali zabývat počátkem minulého století.
Jaké další důvody jste ještě měli?
Svěrák: Víte, my jsme ještě generace, která vyrostla na literatuře.
Smoljak: Zdeněk ji dokonce učil. A jako základ české literatury jsme dostali Nerudu, Ve stínu lípy od Svatopluka Čecha...
Jistě však víte, že dnes nemá tohle zmíněné období ve školních osnovách moc místa.
Svěrák: Ano. Pro diváky v produktivním věku, o mládeži nemluvě, to musí být trochu složité. Neruda jim byl ve škole prezentován jako jeden z mnoha básníků. Když se řekne "Polka jede" nebo "Čas oponou trhnul!"...
Dnes by se v novinách možná napsalo, že to jsou Nerudovy super hlášky.
Svěrák: Rozhodně dnes divákovi tyto obrazy moc neříkají. Nic se mu při nich nevybavuje. "Malé hvězdičky, kol nichž se velké točí." Co to má být? Nebo "Jen dál" - to se za nás recitovalo na všech školních besídkách. Tenhle poklad míval kdysi větší cenu než teď.
Smoljak: Dnes jsou lidi mimo, když na jevišti pátráme po jménu autora, který se podepisuje trojúhelníkem. Dřív se smáli. Každý totiž věděl, že tak podepisoval své fejetony Neruda. To už dneska nezabírá.
Ale vždyť k vám do divadla chodí i lidé, kteří už vyrostli na počítačích a někteří z nich možná považují Nerudu za nějaký internetový server. Přesto stojí na lístky dlouhé fronty.
Smoljak: Vždyť taky své oblíbené berličky citátů používáme už jen výjimečně.
Svěrák: Jsme rádi, že mladší diváky na našich hrách přitahuje i něco jiného než to dobové pozadí.
Čtěte ve čtvrtek v magazínu DNES
Proč nemají rádi otázku: Co by tomuhle řekl Cimrman? Dokážou jeden druhého rozesmát? Jak vypadá jejich společné psaní?
