RECENZE: Švanda dudák v Národním dudá i o přestávce, ale marně

Je přirozené, že Národní divadlo chce připomínat pozapomenuté skladatele spjaté s jeho historií. Jenže se nesmí ukázat, že vlastně komponovat moc neuměli - tedy aspoň operu. Jako se to ukázalo v případě Švandy dudáka od Jaromíra Weinbergera.

Projekt Musica non grata, jejž první scéna organizuje s finanční podporou velvyslanectví SRN, zahrnuje i koncerty, ale páteří jsou operní produkce, jako byly třeba Plameny od Erwina Schulhoffa.

Formální argumenty pro uvedení Švandy dudáka by se našly: Úspěšná světová premiéra roku 1927 v Národním divadle, uvedení na zahraničních scénách včetně newyorské Metropolitní opery, pak ale osudový zlom po nástupu nacismu. Weinberger jakožto Žid musel emigrovat a zbytek života prožil v USA, kde již větší kariéru neudělal; poté, co vážně onemocněl, spáchal roku 1967 sebevraždu. Švanda dudák zpracovává námět o českém muzikantovi jdoucím do světa, ale zachází s ním jinak než J.K. Tyl, opera začíná tam, kde končí Strakonický dudák, totiž líbánkami Švandy a Dorotky, do nichž vstoupí loupežník Babinský. Skladatel do hudby vsunul i lidové nápěvy, hlavně píseň Na tom našem dvoře a pohádkové prvky včetně pekla s čerty, je to tedy takzvaně dílo „pro celou rodinu“. V Praze se nehrálo od začátku 30. let, v cizině se i v současnosti občas objeví. Tak proč ho nezařadit?

Tady jsou argumenty proti: Weinberger dle vlastních slov, přetištěných i v programu, Švandou dudákem vzdal hold Bedřichu Smetanovi a Antonínu Dvořákovi, ovšem „z patřičné vzdálenosti“. Ale proč „zdálky“ evokovat třeba čísla z Prodané nevěsty, a raději „zblízka“ nepřijít s vlastním originálem? Weinbergerova hudba něco výrazně individuálního postrádá, nese se v postromantickém eklektickém stylu, z nějž v uších zůstal pocit zatěžkanosti, strnulé překomplikovanosti, nehodící se ke komickému námětu.

Jaromír Weinberger: Švanda dudák

45 %

Dirigent: Zbyněk Müller

Režie: Vladimír Morávek

Národní divadlo Praha, premiéra 6. října 2022

Pěvecké party jsou převážně jen nudně se vlekoucí deklamace, které postavy nijak necharakterizují. Pár orchestrálních čísel ovšem má svůj půvab: Kromě předehry polka, její „kakofonická“ pekelná variace a hlavně fuga, na níž se nezapře, že Weinberger byl žákem významného skladatele a varhaníka Maxe Regera. Zrovna tyto části navíc vyzněly pod taktovkou dirigenta Zbyňka Müllera docela pěkně a svižně, ale jejich provedením na nějakém koncertě by se Weinbergerovi prokázala stejná, ne-li lepší služba než inscenací celé opery. Že kdysi měla úspěch? Není jediným dílem, na něž se v době vzniku sázelo, ale které v sítu času neobstálo.

Znáte písničku o lásce?

Samozřejmě platí, že režisér i interpreti mohou i průměrné dílo pozdvihnout. V tomto případě se tedy pokusit snad o nějaké ostřeji ironické vyznění, předpokládající mimo jiné precizní vedení herců. Vladimír Morávek ale zůstal u vnějšího „obalu“ - zaplnil jeviště Národního divadla „slepicemi“, „kohouty“ a různými fantaskními postavami, z nichž některé i létají prostorem. Ledová královna, která roztaje po dudácké písničce, má efektní blyštivý kostým, o přestávce z lóže vyhrává a zpívá skutečný dudák.

Jenže co je to platné, když sólisté jen stojí a popocházejí po rampě a vtipu je zoufale málo. Z pěveckých výkonů nejlépe zněly hlasy barytonisty Jiřího Brücklera v roli Švandy a především mezzosopranistky Ester Pavlů coby Královny, tenorista Martin Šrejma zpíval Babinského jen pro sebe, respektive do sebe, zvuk začínal i končil na jevišti a nešel do hlediště. A soprán Jany Šrejma Kačírkové v partu Dorotky působil unaveně a namáhavě.

Jestli ta trocha jevištní „omáčky“ stačí na to, aby zaujala malé diváky, se teprve uvidí. Z pohledu dospělého nejtrapněji dopadly toporné pokusy o komiku, s níž se herec David Bosh v přidané postavě jakéhosi průvodce-baviče pokoušel uvádět jednotlivá dějství. Navíc nikomu asi nedošlo, že na premiéře tolik dětí nebude, takže na výzvu „Děti, znáte nějakou písničku o lásce?“ následovalo rozpačité ticho, jež ukončilo až zvolání divačky odněkud seshora: „Dnešní děti znají spíš Láska je láska!“ Kdoví, jestli tím mimoděk netrefila hlavní problém inscenace, totiž pro koho vlastně je.