Představení Shakespearova Večera tříkrálového v režii Petra Mikulíka obsahově vyplňovalo zejména svůj dovětek, a to že na jevišti můžeme zhlédnout, co jen chceme.
A tak jsme se ocitli v zahradě puritánské Anglie s kolonádou, jež připomínala ospalé lázeňské prostředí. Místo tradičního šaška vše glosoval mladík v džínách. Olivia v kravatě a pánském obleku připomínala radikální feministku, zatímco Orsino byl afektovaný, postarší seladon nejisté orientace.
Oliviin strýc, alkoholik Tobiáš, a jeho nemotorný přítel Andrej vypadali, jako by právě přišli z partičky kriketu, a jejich úhlavní nepřítel Malvolio si nezadal s Holmesovým pomocníkem doktorem Watsonem.
Rozverná, naruby propracovaná stylizace bohužel vydržela pouze do přestávky. Druhá část představení byla již nezáživnou dohrou: vtip, elegance a lehkost večera náhle zmizely neznámo kam.
Podobná situace nastala i v emocionálně silné hře Ujo Vankúšik irského dramatika Martina McDonagha. Zde však byly problematické jednotlivé výstupy, které často postrádaly tempo a rytmus.
Místem děje je vyšetřovací vazba v budově totalitní policejní stanice, kde dva vyšetřovatelé, "hodný a zlý", vyslýchají mladého spisovatele Katuriana. On sám nic nezpůsobil, ale jeho mentálně retardovaný bratr Michal podle jeho krutých, ale zároveň metaforicky osvobozujících povídek zavraždil dvě děti.
Režisér Ľubomír Vajdička se však nerozhodl, zda vykreslí bezvýchodnost a neutěšenost totalitního systému, nebo vztah dvou bratrů. Inscenaci především chyběla pádná ruka dramaturga, aby redukcí textu lépe vyniklo toto kruté a pravdivé sociální drama.
