Svou Snowshow jste do Prahy přivezl naposledy v roce 2020. Změnila se od té doby nějak?
Nedá se říct, že by byla stejná. Hodně se mění výkon od výkonu. Představení je založeno na improvizaci, takže důvodem změn může být sestava účinkujících, počasí za oknem, země, kde se právě hraje a mnoho dalších okolností.
Jezdíte s ní po světě už od roku 1993. Co vás na ní stále baví?
Věřte nebo ne, mám ji rád. Copak můžete říct, co přesně se vám na vašem dítěti líbí? Dítě je vždy tím nejmilovanějším člověkem, i když se třeba zrovna chová špatně.
Objeví se v pražském uvedení vedle Vandy Hybnerové nějaký další Čech?
Víte, jak to v naší branži chodí. Zatím nic takového neplánujeme, ale často se nám stává, že se najednou objeví někdo, kdo chce na pódium. A pokud je ten člověk milý a my máme kostým navíc, dáme možnost vstoupit do začarovaného lesa našeho představení. A zda zde bude fungovat, chtít zůstat navždy, nebo naopak bude pociťovat potřebu bezhlavě utéct a schovat se před obyvateli tohoto světa, to se uvidí... Do našeho světa už vstoupilo mnoho lidí - jak velkých mistrů, tak zcela nešikovných amatérů. Malých dětí i těch starších s životní moudrostí. Je to taková krátká procházka do paralelní dimenze nebo do světa za zrcadlem.
Přebírám veslo, hlásí Hybnerová. V Poluninově Snowshow hrál i tatínek Boris |
Setkáte se během vaší zastávky i s vaším dávným přítelem Bolkem Polívkou?
Doufám, že se s Bolkem potkáme. Spojuje nás dlouholeté přátelství a vzájemná úcta ke kreativitě toho druhého.
Jak po letech vzpomínáte na spolupráci právě s Bolkem a dále s Borisem Hybnerem?
S Bolkem jsme spolupracovali hlavně na festivalech, každý z nás zde ale prezentoval svou vlastní tvorbu. Boris Hybner ovšem řadu let hrál právě v Snowshow. Jeho zjevení na pódiu bylo specifické: byl usměvavý, neuspěchaný, měkký, jemný.
Stejně tak jeho postava, která se úplně lišila od ostatních rolí. Moc se mi líbilo, jak funguje na jevišti, ale i v zákulisí. Je totiž velmi důležité, aby mezi děním na jevišti a v šatnách panovala harmonie. Ani si nedokážete představit, jakou měli moji umělci radost, když zjistili, že s nám Boris absolvuje na turné!
Je pravda, že právě Boris Hybner byl pro vás na začátku kariéry něco jako vzor? Čím vás inspiroval?
Na začátku naší umělecké cesty, kdy nás železná opona oddělovala od celého světa, jsme věděli jen málo o tom, co se profesně děje v jiných zemích. Ale vždy jsem se snažil nacházet způsoby, jak se dozvědět co nejvíce. A pak se mi jednoho dne podařilo získat informace o podivuhodné české trojici - Hybnerovi, Polívkovi, Turbovi.
O jejich zážitcích na poli absurdního divadla Alfred a pak Cirkusu Alfred. O časopise Harakiri, který je inspiroval, o jejich neuvěřitelných zážitcích... Bylo to tak zajímavé, nové, nečekané, že jsem samozřejmě chtěl toto jejich vybudované území také navštívit.
 |
A tak jsem najednou byl v Čechách a sledoval Hybnerovo představení Na konci zahrady jménem Hollywood. Byla to skvělá práce, která se mi moc líbila. Tehdy jsem jej tedy potkal. Obrazy z jeho vystoupení pak na dlouhou dobu vzrušovaly moji imaginaci.
Je pantomima něco jako mezinárodní jazyk? Nebo má svoje národní specifika? Co je třeba říkáte na tu naší?
Jazyk pantomimy je samozřejmě srozumitelný každému, ale každá země má své zkušenosti a svou vlastní historii tohoto umění. Československo se v tomto smyslu proslavilo poměrně brzy: divadlo Ladislava Fialky, Laterna magika, soubor Milana Sládka a Divadlo Alfred - to vše bylo legendární a naprosto originální. Na rozdíl od jiných divadel, jejichž styl jsme studovali a v něčem se jimi řídili a v něčem je naopak vyvraceli.
RECENZE: Hybnerová i Polívková se vyrovnávají se svými slavnými otci |
Vanda Hybnerová právě v Praze uvedla nové představení Slávy dcery na pomezí pantomimy a činohry, které vypráví o dcerách jednoho slavného klauna. Půjdete se podívat?
Pokud bude příležitost, určitě přijdu.
Lákalo by vás nazkoušet ještě nějakou novou show, nebo se chcete věnovat už pouze Snowshow?
Já jsem po Snowshow nastudoval ještě několik představení, vytvořil řadu velkých projektů a festivalů a dokonce uspořádal i gigantickou výstavu, která vypadá jako polyfonní představení ve dvaceti sálech současně. Nedá se tedy říci, že by Snowshow byla můj jediný aktuální projekt.
