Herci už novou inscenaci přehráli celou, ale poslední zkouška před premiérou musí pokračovat. Může za to několik technických přehmatů při práci se světly. A taky mylné zhasnutí šipky, která ukazuje, zda ta která postava míří výtahem nahoru do nebes, nebo se vrací dolů k pozemskému životu. Zdánlivé detaily, ale pro vyznění hry velmi důležité.
„Takže plná světla, menší, nástup do výtahu, ztlumit světlo a správná šipka,“ zavelí režisér Jaroslav Slánský. Jenže opět to není správně a krátká scéna se jede na jeho už poněkud mrzutý příkaz znovu. A co čert nechtěl, zase blbě.
„Co je na tom proboha tak těžkého?“ ptá se režisér. V jeho zvýšeném hlase je už patrna nespokojenost. Osvětlovač v kabině na balkoně vnímá Slánského narůstající tenzi. Zřejmě kvůli tomu ještě víc znejistí a při dalším opakování to opět zmatlá.
Režisérovi, po celé odpoledne přátelskému a vstřícnému, dochází zbytek trpělivosti. Vyskočí ze sedadla, vyhoupne se na jeviště a rozčileně klade ironický dotaz: „Vysvětluju to snad tak, že tomu není rozumět?!“ Má co dělat, aby se v otázce vyvaroval jadrných slov, která se mu téměř dají odečítat ze rtů. Nebo aspoň z očí. Moc rád by si zemitě ulevil, ale s vypětím sil se ovládne.
Představení mimo záři reflektorů. Co vše se odehrává v zákulisí Národního divadla |
Do té doby milá pracovní atmosféra povážlivě zhoustne. Herci na jevišti sice za nic nemůžou, ale i na ně padá nervozita, jeden z andělů, přesněji mladá andělka, vytahuje zpod bílého kostýmu elektronickou cigaretu a na uklidněnou si z ní nenápadně potahuje.
„Tak to pojedeme znova!“ nařizuje režisér. „Kabina je připravená?“ důrazně se na dálku dotazuje osvětlovače. Místo něj po chvilce odpovídá zvukař Martin Sedláček, který zůstal v klidu, protože k jeho práci žádné výtky nezazněly. „Ano, můžeme, už je to jasné,“ hlásí do mikrofonu chlácholivým tónem.
Konečně všechno proběhlo, jak má. Jaroslav Slánský si vydechl a už byl opět ve své přívětivé kůži. „Super, Pavle, jestli to bude při premiéře takhle, tak je to skvělé!“ chválí osvětlovače Pavla Tomana. Celému ansámblu se evidentně ulevuje.
Až po práci
Hru Hotel mezi dvěma světy od francouzského autora Érica-Emmanuela Schmitta začal soubor Slánská scéna zkoušet v říjnu a na své ochotnické poměry to zvládl nezvykle rychle. Jistě, profesionální herci připravují inscenaci zpravidla nějakých osm týdnů, ale zkoušejí každý den, občas včetně víkendů. Tohle však nelze od ochotníků vyžadovat, každý má vlastní povolání a ke svému koníčku se dostane odpoledne nebo večer jednou dvakrát za týden. I tak jsou pro ně dlouhé zkoušky značnou časovou zátěží.
Všeumělci. Ochotníci musejí zvládat všechny divadelní profese. Vladimíra Fantová líčí Davida Šarbocha.
„Mají můj obdiv, protože chodí do práce, pak se učí spoustu textu, ani nevím kdy, a zkoušet a dělat kumšt chodí ve svém volnu,“ říká Jaroslav Slánský, jediný placený profesionál, který se podílí na novém představení.
Nabídku, aby se ujal režie, přijal rád, protože sám kdysi coby student sokolovského gymnázia na ochotnickém divadle vyrostl. Přesto režíruje amatéry poprvé. Že by kvůli nim volil povětšinou velmi klidný režisérský přístup? „S ochotníky je sice trochu jiná spolupráce, ale měnit jsem se nemusel. Jsem pečlivý, náročný, ale režíruju s láskou a pokorou. Ve Slaném se mi pracuje velmi dobře, vlastně to je jedno z mých nejpříjemnějších zkoušení.“
Možná vás stejně jako mě napadne, že si žádný režisér nemůže dovolit na amatéry, kteří nemají za hraní ani korunu, zuřivě křičet, stresovat je nebo je dokonce sekýrováním deptat. Vždyť by mu mohli role hodit na hlavu: Víš co, rejžo, hraj si to sám, my končíme! Nikdo přece nemůže být tak drsně přísný, aby je otrávil. Nebo snad jo?
Ochotníci v UNESCOOd prosince se Česko může chlubit novým zápisem v UNESCO. Do nehmotného dědictví bylo zařazeno naše ochotnické divadlo, které má světově ojedinělou tradici. Třeba ve Slaném vznikl ochotnický spolek před 153 lety. Navštívili jsme jeho dnešní pokračovatele při generální zkoušce i premiéře nového představení. |
„Při předchozích dvou inscenacích s jiným režisérem to probíhalo úplně jinak, měl k nám strašný přístup,“ říká mi Tomáš Vott, který je už deset let principálem Slánské scény. „Nevzpomínáme na to rádi, bylo to jako za trest. Třeba já ze zkoušení odešel, už jsem to psychicky nezvládl. Ale přišel covid, hrát ani zkoušet se stejně nemohlo a nastala dlouhá pauza. Po ní jsme se k tomu vrátili, s režisérem jsme si leccos vyříkali a on se trošku zklidnil. Ovšem jenom na jednu nebo dvě zkoušky... Teď jsme viděli, že to jde i vlídně, s Jardou Slánským jsou to pro nás lázně.“
Fanta family
To je patrné už před začátkem generálky. Všech osm herců, kteří v inscenaci účinkují, srší pozitivní náladou, přestože nikdo nezakrývá napětí, jestli poslední zkouška proběhne, jak má. Rozechvění se snaží rozptýlit různě. Nahlížejí do scénáře, uzobávají z občerstvení, které si z domova přinesli, přátelsky se na sebe usmívají, padají drobné vtípky. Takže pohoda? To je jen zdání, přiznávají mi, samozřejmě máme před generálkou trému. Někteří ji zahánějí cigaretkou na dvoře u zadního vchodu.
DIVADLA ROKU: Zářily Dejvické a Zábradlí. A opět propadly opery naší první scény |
Mezi nimi i rodina Fantových, která je v Hotelu mezi dvěma světy obsazena hned do tří rolí a patří k oporám souboru. Za to může hlava rodiny Jan „Fany“ Fanta, který ochotnicky hraje už od deseti let. Byl to on, kdo svou budoucí ženu Vladimíru k hraní přitáhl. Že by se seznámili v divadle? Ne, takhle přímočaré to nebylo. „Jsme oba Slaňáci a jednou jsme se potkali v brzkých ranních hodinách, kdy spěchala do práce a já šel z baru,“ směje se Jan Fanta. Se ženou teď provozuje ve Slaném rodinný bar Jazz Cafe Fany, jehož hudební název napovídá, že nejde jen o prostou nálevnu.
Vladimíra Fantová manželovy vzpomínky doplňuje: „Nikdy předtím jsem divadlo nehrála, i když jsem v mládí jezdila na recitační soutěže. On mě přitáhl k téhle partě lidí, ale hrát jsem začala, až když nám děti trošku odrostly,“ vypráví Vladimíra a ukazuje na vedle stojící, zatím svobodnou slečnu v andělském kostýmu: „Tohle je Barunka. Ještě máme starší Nikolku, dřív taky hrávala, ale teď nemůže, protože má dvě malé holčičky.“
Čím starší, tím hůř
Barbora Fantová vlastně neměla moc na výběr, divadlo si ji logicky přitáhlo: „Rodiče hráli, ségra hrála, takže já byla nejprve nadšená, že jsem se mohla chodit dívat, jak zkoušejí. Potom jsem začala taky hrát, hlavně dětské role v pohádkách.“
Rodina Fantových. V představení účinkuje máma Vladimíra, otec Jan i dcera Barbora.
Pro ochotničení měla dobré předpoklady, protože po mamince zdědila recitační talent. „Na základce byla hrozně nadaná, vyhrávala celorepublikové recitační soutěže,“ chválí dceru Vladimíra Fantová a Barbora jí to oplácí: „Mamča mě na ně vždycky perfektně připravila.“
Kolik úsilí věnovali učení textů? „Čím jsem starší, tím mi to jde do hlavy hůř,“ odpovídá Vladimíra. „Celou roli jsem se učila tři měsíce. Každý den jsem tomu věnovala nějaký čas. Manžel obvykle s textem bojuje víc než já, ale teď to zvládl perfektně, byl svědomitější než jindy.“
Třísetkilové rekvizity i nekonečné líčení. Co možná nevíte o Kabinetu kuriozit |
Jan jejím slovům přitakává: „V předchozích hrách jsem míval textu míň, takže jsem to bral spíš na lehkou váhu, teď jsem si musel dát víc záležet,“ přiznává a od manželky dostává ještě jednu pochvalu: „Měl to daleko těžší než my ostatní, protože ještě vyráběl celou scénu.“
Ano, i kulisy si musejí ochotníci dělat sami, na to, aby je nechali zhotovit u nějaké firmy, nemají peníze. „S rejžou se domluvím, jakou má představu, poté udělám model, a když se na něm shodneme, celou výpravu vyrobím,“ líčí postup Jan Fanta. Že by se kdysi vyučil šikovným truhlářem? „Nejsem šikovný truhlář, jsem jen šikovný,“ směje se. „Kulisy dělám doma na dvorku z materiálu, který co nejlevněji nakupujeme ze souborových peněz vydělaných na vstupném.“
Přijeli Japonci!
Jan Fanta je už před začátkem zkoušky oblečen do kostýmu mága Rádžapúra, takže na divadelním dvoře poblíž popelnic působí lehce komicky. A brzy je mi jasné, že patří ke vtipálkům ochotnického ansámblu. Sice stejně jako ostatní trpí před představením trémou, ale... „Ale vždycky ji maskuju tím, že stresuju ostatní,“ svítí mu oči veselými jiskrami. „Třeba jim řeknu, teď jsem byl na dvoře kouřit a zrovna přijel autobus plný Japonců! A protože je vyprodáno, berou si do hlediště vlastní židle. Jindy přijdu do šatny a ptám se, je tady někde Fany? Kolegové koukají, co blbneš, vždyť ty seš Fany. A já zcela vážně kroutím hlavou, ne, kdepak, já jsem jeho dvojče Jirka.“
Se Zdeňkem se shodneme, že nejlepší je Záskok. Devadesát čeká i Miloně Čepelku |
S trémou se vždycky potýká i manželka Vladimíra. „Než na začátku vlezu na jeviště, prožívám něco jako předinfarktový stav. Ale naštěstí se to ve mně brzy ustálí, řeknu tři věty a je mi mnohem líp. Víte, když před sebou vidíte plný sál lidí, hned z nich cítíte obrovskou energii. Nevím, jak přesně bych to popsala, ale vybičuje vás to k dobrému výkonu.“
Gott i kouzelník
Při generální zkoušce zůstává jeviště prázdné, ovšem divadelní kouzlo podle Jana Fanty i tak funguje. „Nás jeviště nabíjí. Dám vám příklad. Tři dni jsem měl břichabol, ale dneska je generálka, a jestli chcete, můžu vám teď tady dělat kliky, dřepy a snad bych zvládl i stojky. Všechno mě přešlo.“
Divadelní imaginace působí i na dceru Barboru. Ta sice v roli anděla za celé představení nepromluví, takže s biflováním neměla žádné potíže, ale i tak pro ni není její úloha snadná. „Myslela jsem si, je to bez textu, tentokrát mít trému nebudu. Ale mám. Rodiče hrají role, v nichž umírají. Je to sice jenom divadlo, ale když odcházejí do nebe a já vedle nich stojím, pokaždé to ořvu, vytrysknou mi slzy. Přece jen to je moje moje maminka a tatínek,“ přibližuje svoje pocity. Potom už spolu s ostatními odchází k začínající generálce do útrob slánského divadla.
Abych byl přesný, do Městského divadla Slaný. Starší čtenáři teď nejspíš zbystřili. Ano, tuší správně, řeč je o divadle, kde se kdysi natáčely populární televizní koncerty Karel Gott ve Slaném nebo obdobně oblíbené estrádní pořady Možná přijde i kouzelník, kterými provázela trojice Oldřich Kaiser, Jiří Lábus a Jiří Korn.
Herci Slánské scény totiž mají štěstí. Na rozdíl od mnoha jiných ochotnických souborů, které se musejí spokojit se sokolovnami nebo hospodskými sály, hrají svá představení v kamenném divadle s dlouhou historií. Vždyť bylo slavnostně otevřeno už v roce 1883, pouhé dva roky po pražském Národním divadle. Ovšem spolek Slánských divadelních ochotníků, na jehož tradici Slánská scéna navazuje, vznikl ještě o deset let dřív, tedy v roce 1873.
Rozmohl se nám tady takový nešvar, říká Bareš o obsazování rolí do filmů a seriálů |
Novorenesanční divadlo s útulnou atmosférou, inscenace s vhodně postavenou režií, dobře připravení herci... První polovina zkoušky probíhá bez problémů. V jejím závěru mě uchvátí náročný dlouhatánský monolog uklízečky Marie, která v životě poznala jenom dřinu a marně čekala na roky štěstí. Hraje ji Vladimíra Fantová a hned mě napadlo, že jako mladá musela být při zmíněných recitačních soutěžích skutečnou šampionkou.
Co na to manžel?
Po monologu odchází do osudového výtahu a po přestávce se už na jevišti neobjeví. To však neznamená, že pro ni představení končí. Na scénu totiž v roli optimistické dívky Laury nastoupí Kristýna Habadová, která se dosud v zákulisí starala o výrobu umělého kouře. A tak ji v pozici amatérského jevištního technika vystřídá Vladimíra Fantová.
Kde to jsem? David Šarboch v roli Juliena zprvu nechápe, kam se dostal, Tomáš Vott a Jan Fanta se mu smějí.
Kristýna je úplně jiný herecký typ, ale hraje taky skvěle. Na základce chodila do dramatického kroužku, kde si jí všiml kamarádčin dědeček Josef Chodura, dlouholetý člen Slánské scény. Když chodila na střední pedagogickou školu, zatelefonoval jí, že by se hodila na jednu z rolí. „Jsem mu za to hrozně vděčná. Bylo mi sedmnáct, přišla jsem na několik zkoušek a už jsem tady zůstala, letos to bude osmnáct let. Hraní mě strašně baví.“ Přiznává, jak kdysi toužebně snila o tom, že by byla profesionální herečkou. Jenže si k tomu nedodala odvahy, což je možná velká škoda.
„Jsem děsný trémista,“ připouští. „Vždycky když o něco šlo, ať už při zkoušení ve škole, nebo přijímacích zkouškách na střední, měla jsem hroznou trému. A tak když jsem přemýšlela, že bych se hlásila na DAMU, nakonec jsem to zavrhla s tím, že by mě stejně nevzali. Mám tendenci se podceňovat. Třeba teď je mi před blížící se premiérou už čtrnáct dní špatně.“
Na představení se chystá přijít do hlediště i její manžel, který tudíž uvidí nejen kupu pozitivní energie, kterou jeho žena vnese na scénu, ale i její líbací scény s hereckým partnerem. „Já už ho na to doma připravovala,“ usmívá se Kristýna Habadová. „Říkal, že se mu na to bude špatně koukat, ale je s tím srozuměn. Ví, že je to divadlo a že to vlastně nejsem já, ale jen moje postava.“
Přikyvuju, ale myslím si svoje. Není to ona, ale jenom divadelní postava? Hm, vysvětlujte to chlapovi. Divadlo holt vyžaduje oběti.
Svět píše o Slovensku. Tato vesnice chce dobrovolně přijít o status UNESCO |
Hodně o tom ví principál Tomáš Vott, který se ochotničení věnuje čtyřicet let. „Vznik inscenace stojí balík, všechno si musíme zaplatit z tržby za vstupné – výpravu, kostýmy, najatého režiséra... Navíc ročně platíme kolem sta tisíc za pronájem slánského divadla.“ Ale láska k hraní je pro principála i jeho soubor mnohem silnější než starosti, hledání volného času a práce okolo, která nesouvisí jenom s čistě uměleckými výkony.
Slánská scéna tak i svým dílkem přispěla k tomu, že hraní amatérského divadla v Česku bylo koncem loňského roku zapsáno na seznam nemateriálního dědictví UNESCO. „České ochotnické divadlo je celosvětový unikát, jsem si jistý, že nikde jinde nemají tolik tradičních a dlouhotrvajících amatérských spolků,“ říká režisér Jaroslav Slánský. Členka Slánské scény Vladimíra Fantová ho doplňuje: „Je to náš národní poklad. A my ochotníci hrajeme proto, že nám to přináší čirou radost. Zvlášť když zažíváme od diváků vděčný potlesk.“
Ovace vestoje
Právě u potlesku se na chvíli zastavme. Na konci generálky přišlo na řadu procvičení děkovačky. Kdo vyjde zpoza opony jako první, druhý... kdo až nakonec.
Před premiérou. Vtipné dárečky pobavily principála Tomáše Votta, Vladimíru Fantovou i Davida Šarbocha.
„Spadne opona, zmizíte z jeviště a pak zezadu vyjdou prostředkem jako první dva andělé. Ukloní se a každý zamíří na jinou stranu jeviště. Další už budou nastupovat jednotlivě a taky se budou řadit ke stranám, tak aby to vycházelo holka, kluk, holka, kluk,“ určuje režisér. A v dobrém rozmaru dodává: „Jestli začnou lidi tleskat, bude to dobré, jestli ne, půjdete domů dřív.“ Tím generálka končí.
A jak to o dva dny později při premiéře dopadlo? Tleskalo se? To víte, že jo. Velmi vstřícné publikum ve vyprodaném hledišti připravilo svým ochotníkům dlouhotrvající ovace vestoje! A herci? Radost z nich sálala až do poslední řady na galerii.
Mně už nezbývá než doplnit poslední informaci – jak to dopadlo doma u Kristýny Habadové, která raději předem připravovala manžela na divadelní líbání svojí Laury s mladým fešákem. Podle toho, co jsem viděl, to její muž zvládl dobře. Když při děkovačce nosili někteří diváci hercům kytice, prodral se na jeviště jako jeden z prvních. Přišel i s dcerkou a společně obdarovali Kristýnu krásnými květinami. Zářící herečka od nich ještě dostala dvě pusy – teď už nehrané, ale opravdové, z lásky a obdivu.
