Po anglické skupině Paines Plough si nikdo na hru netroufl. Až nyní ji soubor Letí v pondělí uvede v pražské Karlínské hale. Čeština je po francouzštině teprve druhým jazykem, do kterého je kus přeložen.
Lepší reklamu než londýnský skandál by si Philip Ridley, vystudovaný malíř, zavedený autor knížek pro děti a úspěšný dramatik, ani nemohl přát. Jeho apokalyptické drama o velkoměstě, po němž se rozlila rtuť a v němž přestala platit jakákoliv pravidla, zvedlo ze sedadel pobouřené kritiky i diváky. Ridley, jinak označovaný mediálně přitažlivou nálepkou enfant terrible britského divadla, to tentokrát podle žurnalistů přehnal.
Kritik deníku The Guardian hru odsoudil, další noviny, The Daily Telegraph, ji popsaly jako násilím nejposedlejší hru od londýnské premiéry Blasted od Sarah Kane. S Ridleym se dokonce rozešli někteří přátelé a jeho nakladatel odmítl text vydat (nakonec jej na pulty knihkupectví vypravilo nakladatelství Methuen.)
"Nemyslím si, že je něco špatného na tom, když se lidé v divadle rozčilí. Divadlo pokulhává za ostatními uměleckými druhy tak o patnáct let," prohlásil Ridley v rozhovoru pro server Theatre voice, ale druhým dechem označil kritiky Rtuti za hloupé, drzé opice.
Ridleyho "černá mše"
Čím vlastně hra po vlně takzvané drsné cool dramatiky, plné otevřených obrazů násilí, tolik šokuje? Rozhodně ne experimentální formou, neboť dramatik dodržel aristotelskou jednotu místa, děje a času. Vedle jazyka plného vulgarismů budí kontroverze námět: ve městě, kde se zcela zhroutil společenský systém a kde z pamětí lidí zcela vymizela minulost, je náhle možné cokoli a parta mladých lidí se snaží přežít pořádáním večírků, uspokojujících ty nejzvrácenější touhy klientů. Jednu mimořádně zvrhlou party má korunovat zabití desetiletého dítěte.
"Myslím, že britskou společnost popudí jakýkoliv závan levičáctví, svou roli sehrál i fakt, že hlavní roli hrál shakespearovský herec," uvažuje režisér českého provedení Julius Ševčík, pro nějž jde o první divadelní režii a jenž se do povědomí diváků zapsal filmem Restart. Ridley do hry včlenil narážky na terorismus i kritiku USA: za zkázu může nejmenovaná supervelmoc a nejde o náhodu, ale o řízenou akci.
Sám autor připustil, že řada motivů ve hře má moralistní charakter: "Akceptace násilí, zúžení vztahu jen na sexualitu... Vím, že teď zním jako moralista, ale vždyť to já jsem! Rtuť je ve svém poselství hluboce morální hra. Nejde mi o slzy, snažím se burcovat. Bojím se následků drog, následků odcizení, nedostatečného vzdělání," prohlásil Ridley. Ševčík se však z Ridleyho hry rozhodl akcentovat především emocionální zázemí hlavních hrdinů.
"Autor vás přiměje ztotožnit se s hlavními hrdiny. Na začátku jsou tu nesympatičtí chuligáni, násilníci. Pak pochopíte, proč se jimi stali. Z Rtuti mě nejvíc zajímá motiv absolutního rozpadu rodiny, který de facto stojí za vším chaosem a morálním pádem," uvažuje.
I klasice vládne krutost
Krutým scénám se však režisér vyhýbat nehodlá. "Nemíním všechno ztvárnit jen náznakem, protože chci publikum vtáhnout do světa hry, přeju si, aby divák byl na dvě hodiny součástí příběhu. Neznamená to však, že uvidí, jak se na noži nese vyloupnuté oko," tvrdí Ševčík, který v Karlínské hale hodlá použít moderní technologie včetně nočního vidění. V někdejším industriálním prostoru má vzniknout svébytný svět, v němž se bude Rtuť odehrávat.
Ústřední charaktery bratří, hlavních organizátorů temné party, si zahrají Marek Němec a Kryštof Hádek, do dalších úloh Ševčík obsadil například Jiřího Hánu coby objednavatele perverzního večírku či Evu Salzmannovou, jež vystoupí v postavě Vévodkyně. "Je to taková pološílená, lynchovská postava a pro Evu Salzmannovou hodně atypická role," popisuje Ševčík.
Rtuť se bude v Karlíně hrát do 2. září, další sérii představení plánuje produkce na polovinu září.
Na některou z repríz by měl dorazit i sám Philip Ridley, který šoku diváků přivykl, přesto tvrdí: "Jak to, že je v pořádku, když se násilí děje v klasických hrách, ale diváci jsou zděšeni, když se takové věci odehrávají v hrách současných? V Králi Learovi vystupuje muž s vypíchnutýma očima, Médeia brutálně povraždí své děti. Poslední nastudování Ifigenie v Národním divadle bylo nadšeně přijato pro svou závažnost. Ale pokud zkusíte popsat svět kolem nás, lidi to popudí. Kdybych Rtuť napsal jako nedávno objevenou řeckou tragédii, debatovalo by se o jejím morálním dilematu podobně jako u Ifigenie, ale protože se hra odehrává uprostřed sídliště na periferii současného Londýna, zdá se to být příliš nebezpečné téma k diskusi. Co to říká o světě, ve kterém žijeme? Co to říká o současném divadle?"
