Shepard to tu má těžké

Simpatico je šest let stará hra Sama Sheparda, amerického dramatika, filmového scenáristy - kromě jiného i Antonioniho titulu Zabriskie Point či Wendersova filmu Paříž, Texas - a herce, například ve snímku Homo Faber Roberta Altmana. V české premiéře ji uvedlo pražské Divadlo v Řeznické. Sympatická je snaha této studiové scény uvádět soudobou angloamerickou dramatiku, jež je sice ve světě uznávána, u nás však příliš "na růžích ustláno" nemá.

Po Osbornově Ohlédni se v hněvu, jímž se jakoby programově přihlásilo k určitému divadelnímu stylu a postoji, po mrazivé Krásce z Leenane Martina McDonagha a Filmu vo správným chlapovi Davida Mameta sáhlo občanské sdružení Naše Dobrovolné Divadelní Družstvo, jež má v Řeznické domovskou scénu, právě po Shepardovi. Simpatico je studií vztahu dvou přátel, které rozdělil společný zločin a společně milovaná žena. Jde o zvolna rozplétaný řetězec událostí a vztahů ovlivňujících život několika lidí kolem dostihového sportu. Téma vzdáleně připomíná Dostojevského Zločin a trest.

I zde pronásleduje svědomí ze spáchaného činu duši hlavního hrdiny, který touží po vykoupení. Ovšem jsme o století dál: Shepard se neubírá přímou cestou k duchovnímu rozměru zločinu a zoufalství, ale k reflexi využívá i směšnost, grotesknost, autorskou ironii, nadhled. Postavy staví do bizarních situací, kdy nemohou usnout a berou si deku, kdy navenek nepijí, ale lahev mají schovanou pod postelí. Na scénu přivádí i jakousi obdobu Soni ze Zločinu a trestu - přihlouplou Cecilii v podání Kateřiny Seidlové. Ta nic nechápe, pouze touží alespoň jednou uvidět kentucké Derby a v krizových situacích se zmůže jen na to, že stále opakuje, jak pracuje v samoobsluze.

SIMPATICO
Sam Shepard

Naše Dobrovolné Divadelní Družstvo

překlad Dana Hábová
režie Jiří Bábek
scéna Adam Pitra
kostýmy Tomáš Kypta
hudba Tomáš Fröhlich
světla Lukáš Pejchal
Jenže silný, napínavý příběh a introvertně rafinovaný text plný básnivých obrazů, dějových zákrutů a falešných stop (například název Simpatico odkazuje na jméno koně) nedokázal režisér Jiří Bábek přečíst s formální i obsahovou vícevrstevnatostí. Inscenuje jej jako realistické drama dvou ztroskotanců, kteří se dostali do situací, s nimiž si nevědí rady. Vinnie Jana Hartla je blouznivý "idiot", jehož činy jsou uzavřeny do vlastního světa, nesrozumitelné, nečitelné. Omezuje se na utrápená gesta, prázdné neosobní pohledy, jež se opakují a jež neopouští ani v situacích dramatického vypětí, ani v závěru, kdy odchází.

Hartlova postava působí jednorozměrně a schematicky. Stejně problematický je i výklad starého, podvodným skandálem namířeným proti své osobě zničeného, na kariéru rezignujícího Simmse v podání Petra Křiváčka. Jako bychom sledovali recitujícího rozhlasového herce s důraznou dikcí, skrze niž však nedokáže vdechnout své postavě dramatický rozměr. O něco lépe vyznívají ženy, zvláště Rosie Jany Staňkové; i když i ony pouze figurkaří. A tak tíha inscenace leží na Vinnieho příteli a původci dávného podvodu, Carterovi Martina Zahálky, jenž se úkolu zhostil výborně.

Zprvu spěchající, krizi si nepřipouštějící, se pomalu - přes spoustu téměř coenovsky groteskních minipříběhů - stává vyhořelou troskou, která touží po jediném: usnout a zmizet tak z reality tohoto světa. Že se mu to podaří polonahému, na zemi a bez přikrývek, je hořkým koncem Shepardova dramatu i Bábkovy inscenace. Ta se však k němu prokousávala příliš monotónně a zdlouhavě, zaklesnuta v herecké i jevištní civilnosti let dávno minulých. Současné drama i film se ubírají razantnějšími a barvitějšími cestami. Přesto by neměla ojedinělá dramaturgická linie Divadla v Řeznické ani jeho "dobrovolné družstevní sekce" zůstat nepovšimnuta.