Sestup ke kořenům s Vančurou a Pitínským

Vančurova Markéta Lazarová, tento již sedmdesátiletý skvost moderní české literatury, láká svou epickou sevřeností i výrazným etickým patosem další tvůrce. František Vláčil natočil podle scénáře Františka Pavlíčka jeden z nejlepších snímků české kinematografie, nová Pitínského inscenace na scéně Národního divadla je desátou jevištní verzí příběhu z dvanáctého století; tu první uvedlo prostějovské HaDivadlo v roce 1976.

Střet milostných vášní, nevybíravé válečnické manýry, věrnost i víra jsou demonstrovány na osudu dvou párů: mladého německého hraběte Kristiána a dcery lapky Kozlíka Alexandry, rovněž však Kozlíkova syna Mikoláše a Markéty Lazarové. Ta byla zprvu zasvěcena Bohu a přichystána stát se řádovou sestrou, je však rodem Kozlíkových jata stejně jako mladý německý hrabě. Milostné vztahy vypučí v drsných, neregulérně zajateckých podmínkách. Vnější permanentně válečná situace smýká osudy hlavních postav až k dramaticky katarznímu finále.

Národní divadlo Praha
Vladislav Vančura: Markéta Lazarová
Scénář	Marek Horoščák, Jan Antonín Pitínský, Josef Kovalčuk
Režie	Jan Antonín Pitínský
Scéna	Jan Štěpánek
Kostýmy	Jana Preková
Hudba	Vladimír Franz
Dramaturgie	Josef Kovalčuk
Pohybová spolupráce	Elizabeth Lequesne a Viliam Dočolomanský
Premiéra	14. března 2002

Jeviště Národního divadla vyklidil scénograf Jan Štěpánek na samu dřeň, pohyb postav má možnost vyvolat iluze velkých dálek v hloubi hracího prostoru, většinou matné svícení navozuje bezútěšnou atmosféru pusté zimní krajiny. Že trochu otupuje pozornost diváka, to už je praktická (ne)výhoda „archetypálního“ inscenačního klíče. Drsnost obyvatel středověkých Čech je naznačena nejen stylizovanými kostýmy Jany Prekové - „kosmonautskou“ pláštěnku bych si u převorky kláštera ovšem rád odpustil -, ale také vypjatými pohybovými eskapádami, při nichž sice aktéři prokazují svou fyzickou připravenost, zprvu však přece jen upomínají na výuku bojových umění někde v tělocvičně. Avšak postupně se jednotlivé prvky inscenace skládají a divák iluzi podlehne; sugestivní je kupříkladu nesmělé, a přece vášnivé sbližování Markéty a Mikoláše obmyslnými krokovými variacemi.

Herecká trupa, čítající také několik hostů, se představuje ve velice dobré kondici, z úst prakticky všech účinkujících zní jadrná a srozumitelná vančurovská čeština, také dramatizace, na níž jsou vedle režiséra podepsáni Marek Horoščák a Josef Kovalčuk, se vyznačuje přehledností, zkázněně budovaným dramatickým obloukem a houstnoucí gradací. Ve vyrovnaném mnohohlasu zaujmou zavile líbezná Markéta Petry Špalkové, expresivní divous Kozlík Miloše Mejzlíka i razantní Kozlíková Zuzany Kronerové, také řečově kultivovaní, přesto přiměřeně přirození bardi Národního: Jiří Štěpnička jako zlobný Lazar, chlácholivý Alois Švehlík coby hejtman Pivo či František Němec v partu Kristiánova hledajícího otce. Ale také další protagonisté - Zuzana Stivínová, Petr Motloch, Michal Slanec a ostatní - svoje příležitosti nepromarnili.

Výrazný podíl hudby Vladimíra Franze činí z celku oratorní záležitost, další významové možnosti se nalézají ve zpívaných partech, v nichž jsou použity texty Karla Tomana, Ivana Wernische, Friedricha Nietzscheho. Bohatá partitura jevištní dílo osvěžuje, působí však tentokrát poněkud chladněji, než tomu bylo v předchozí komponistově spolupráci s režisérem na této scéně, tedy v Bloudění a v Maryše. Snad je tomu tak i proto, že ve zmiňovaných dílech alespoň část hudební složky byla interpretována živě.

Novou Pitínského práci na naší první scéně lze hodnotit jako seriózní, je také výjimečně mírná k divácké trpělivosti (hraje se bez přestávky a délka nepřekročí dvě hodiny). Energická inscenace probouzí fantazii, neukolébává, ale vyzývá ke zvýšené pozornosti a spolupráci.

Národní divadlo v Praze uvádí inscenaci Markéta Lazarová. Na snímku Petra Špalková jako Markéta a Petr Motloch v roli Mikoláše.