V době premiéry legendární hudební komedie Člověk z půdy 30. října 1959 v sále Ve smečkách (dnešní Činoherní klub v Praze) sotva někdo mohl tušit, že vzniká soubor, který ovlivní zásadním způsobem dění na domácí divadelní i hudební scéně.
"Sami jsme natírali vápnem zdi, aby se tam vůbec dalo hrát, protože jsme neměli peníze na řemeslníky," vzpomíná skladatel a semaforský kapelník Ferdinand Havlík. A připomíná slova Jiřího Voskovce o tom, že progresivní divadlo má po deseti letech zaniknout. "Semafor tak vlastně přežil svou smrt," míní.
Úctyhodně působí již namátkové listování seznamem osobností, které Semaforem kromě Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra prošly: Karel Gott, Hana Hegerová, Miroslav Horníček, Miloš Kopecký, Waldemar Matuška, Eva Olmerová, Eva Pilarová, Miki Volek, Jiří Grossmann, Miloslav Šimek, Josef Dvořák... Působili v něm také režiséři Juraj Herz, Jaromil Jireš, Ján Roháč, Jiří Menzel, Jiří Srnec či výtvarník Jan Švankmajer.
"Semafor, to pro nás bylo zjevení intelektuálního odstupu od skutečnosti a velikého humoru doba před tím byla totiž smrtelně vážná," míní herec a režisér Jan Kačer. "Semaforská představení přinesla i velký důraz na osobní projev herce. Viděli jsme v nich společenský vzdor proti koženému světu. Záblesk svobody."
Poetika Semaforu předznamenala společenské uvolnění let šedesátých a inspirovala vznik dalších souborů. "Semafor zůstává jedním z mála nadnárodních fenoménů - vždyť jeho písničky zpívá i na Slovensku několik generací a pod jeho vlivem zakládal Stanislav Štepka Radošinské naivné divadlo," upozorňuje producent a filmař Fero Fenič.
Se smrtí Jiřího Šlitra na Vánoce 1969 jako by se naplnila Voskovcova slova o progresivním divadle, jež po deseti letech zaniká. Jenže Jiří Suchý se rozhodl čelit tragickému osudu i nastupující normalizaci, našel si nového komického partnera v Jitce Molavcové a Semafor přetrval dál.
V letech sedmdesátých a osmdesátých se tak proměnil v živou legendou, která přitahovala i diváky dalších generací. Kupříkladu pro režiséra Filipa Renče znamenala zdejší představení dokonce první setkání s divadlem: "Chodil jsem tam jako gymnazista, na stání za patnáct korun nebo tajně zadním vchodem, naposled někdy před revolucí," vzpomíná.
Po listopadu 1989 se rozpadl nesourodě trojhlavý semaforský soubor, v němž měli své autonomní skupiny i Josef Dvořák a Miloslav Šimek. Jenže přišly i další odstředivé síly - všeobecný divácký propad, odchod z tradičního sálu v paláci Alfa a také Suchého filmy, kterým věnoval díl své tvůrčí energie. Soubor v klasické podobě fakticky přestal existovat a současný repertoár se tak obloukem vrací do dob semaforských počátků, kdy Suchý se Šlitrem lovili mezi mladými talenty a program doplňovaly lehce spíchnuté písničkové revue.
Názory na to, co znamená Semafor dnes, se různí. "Je to něco jako národní poklad, značka typu Becherovky či Prazdroje," říká Fero Fenič. A dokumentarista Vladislav Kvasnička dodává stručně: "To už je hezká řádka let, co jsem byl v Semaforu, myslím, že je to dneska mrtvé."
František Ringo Čech se však rozhořčuje nad tím, když někdo pokládá tvorbu Suchého za starou a nezajímavou. V televizním dokumentu předpovídá budoucnost, kdy se po Suchém budou jmenovat turnaje i recitační soutěže. "A teď tam ty idioti nejdou, když žije a můžou ho vidět, můžou s ním mluvit a sáhnout si na něj," kroutí hlavou.
