RECENZE: Šárka jako symbol emancipace? Spíš stádo bláznivých ženských

Pražské Národní divadlo promarnilo příležitost, když uvedlo operu Šárka od Zdeňka Fibicha. Nabídlo jen klišovitě povrchní, až parodickou aktualizaci a nedostatečné pěvecké výkony.

Šárka patří ke stěžejním dílům českého repertoáru a je s podivem, že se v Národním divadle naposledy hrála roku 1979. Rozvíjí vlastně děj Smetanovy Libuše, líčí pověstnou „dívčí válku“, ale Fibich, jakkoli na Smetanu navazoval a učil se i od Wagnera, šel vlastní cestou. S libretistkou Anežkou Schulzovou, která vycházela z Jaroslava Vrchlického a napsala skvostně básnivý text, vytvořil dramatické, temné, smyslné až dusné hudebně-dramatické dílo.

A zase samopaly místo mečů

Přizvaný německý režisér Kay Link ovšem uvažoval způsobem, který se na našich i světových jevištích už dávno překlopil v parodii nejen samotných děl, ale i sebe sama: časový přesah mytologie a vůbec dávných příběhů se zplošťuje na převlek do dnešních oděvů či uniforem z banánových republik a výměnu mečů či kopí za pušky a samopaly. Případné logické díry se zašívají videem.

Všechna tato klišé jsou přítomna i v inscenaci Šárky. Při předehře běží film, v němž davy zdraví starou dámu, zřejmě prezidentku, jež jim kyne, ale pak umírá a je jí vystrojen státní pohřeb. Člověku po chvíli dojde, že to byla kněžna Libuše.

Diktátorka, jež měla po boku slabošského manžela Přemysla, se obklopila dámskou klikou, kterou se teď muži snaží odstranit. Přemysl si mimochodem patrně už našel náhradu – slečnu v růžových minišatech. Jeho zoufalství nad ztrátou Libuše, které mu napsal Fibich, je tedy nejspíš pokrytecké…

Příběh vypráví o pohanské době, dojde v něm tedy mimo jiné i na obětování bohům. Co s tím? Režisér to vyřešil přepadením a chystaným usmrcením přidané postavy televizní reportérky, která s kameramanem referuje o Přemyslově veřejném vystoupení. Je to jen směšné a trapné.

Libušiny společnice se poté změní v jakési partyzánky v maskáčích, se samopaly, pásy s náboji a kanystry benzínu, jímž posléze polévají zajatého Ctirada, aby ho upálily u kůlu. Spíš než symbol emancipace či mýtické amazonky v moderním střihu vyhlížejí jako stádo bláznivých ženských.

Byly by to všechno možná dobré přísady pro novou, moderní komedii, záměrnou parodii (třeba i hudební), ale co to má společného s Fibichovou operou, pracující s velkolepou metaforou? Tady nejde o rozpor mezi tradicionalismem a právem režiséra na moderní výklad, tady jde o rozpor mezi kreativitou a jejím naprostým nedostatkem.

Pozdně romantický patos a původní stylizace, využívající historické i mytologické události, se v produkcích, jako je tato, nerozvíjí moderními prostředky jako něco pozitivního, ale naopak se zapuzuje jako něco negativního. Výsledkem ovšem bývá pád do směšné banálnosti.

Paní na houbách a pán z kasina

To mimo jiné vede ke spoustě veselých momentů v tragických operách… Tady třeba ve druhém dějství Fibichovy opery, jehož značnou část zaplňuje extatický milostný duet Ctirada a Šárky.

Zdeněk Fibich: Šárka

35 %

Národní divadlo

premiéra 7. listropadu 2024

režie: Kay Link

dirigent: Robert Jindra a Jan Chalupecký

účinkují: Svatopluk Sem, Tadeusz Szlenkier, František Zahradníček, Ester Pavlů / Jolana Fogašová, Maida Hundeling, Tamara Morozová, Dana Burešová, Maria Kobielska, Kateřina Jalovcová, Jana Sýkorová, Alena Grach

Hlavní hrdinka v nevzhledném kabátu spíš než ke kmeni stromu připoutanou bojovnou krásku připomíná paní, která se zapletla do houští, když hledala houby. A Ctirad přijde v bílém saku s motýlkem, jako by si do lesa odskočil z kasina. V Divadle Járy Cimrmana by to snad mohlo být zábavné, ale v Národním…

Německé sopranistce Maidě Hundelingové, která na českých scénách včetně Prahy působí již řadu let, nutno přiznat, že se celý premiérový večer v titulní roli snažila energicky hrát. Proti inscenaci ale mnoho nezmohla a nechtěně přispěla k její komice.

Hlasově vždy patřila k tomu lepšímu, ba nejlepšímu, co se v Praze dalo slyšet. Ovšem Šárka je velká dramatická role, a i když paní Hundelingová pro ni teoreticky stále má hlasový potenciál, tak přes celkem dobrý začátek do jejího hlasu postupně čím dál víc pronikala únava, až ke konci už převládal jen tlak na hlas a šedý, pronikavý zvuk. Otázka je, jestli Šárku neměla zpívat dřív. Ale dřív v Praze zřejmě nikoho nenapadlo Šárku hrát…

Polský tenorista Tadeusz Szienkier působil jako Ctirad na jevišti strnule, což jde i na vrub režiséra, a zpíval jen silou, takže člověk vnímal úsilí a přiškrcený zvuk, nikoli třeba něco jako barvu a lahodnost či nějaký přednes.

Ani barytonista Svatopluk Sem nemá dostatečně bohatý a barevný hlas pro Přemysla, jeho baryton zněl úzce a tvrdě. Mezzosoprán Ester Pavlů v úloze Vlasty pak působil až nepříjemně nazálně, bez zvukové plnosti a šíře, a tím pádem i bez určité autority, kterou by Vlasta měla mít.

Orchestr pod taktovkou Roberta Jindry hrál od předehry s nepopiratelným lyrickým vkladem, ale jakoby tak trochu lehkou, až povrchní rukou. Drásavá, vyhrocená dramatičnost, v díle neméně přítomná, zůstávala spíš uhlazená. Přesto celkově šlo o nejsolidnější dojem z celého nešťastného večera. Za orchestr je tedy deset procent navíc, za samotné uvedení Šárky lze přihodit nanejvýš pět procent.