„Myslím, že tak komplexní a mnohobarevný text by dramatizaci či reprodukci nesnesl. Takže jsem ho raději trochu rozbil a prozkoumávám ho, reflektuji, vyrovnávám se s ním volnějším způsobem, doufám, že i zajímavějším,“ přibližuje.
„Snad až bezohledně jsem si vzal některé motivy i pár doslovných textů a zasadil je do krajiny, která, věřím, nějak odpovídá krajině z románu. Je to skoro obyčejná činohra s jednoduchou dějovou kostrou. Opravdu posázavská ‚love story‘. Z té kostry se různě odbočuje a na odvíjející se události se pohlíží z různých stran,“ naznačuje režisér, kterému sám spisovatel dal úplnou volnost.
„Takto mnohobarevný román není možné přímo převést na divadlo; pokoušíme se ho ‚jen‘ reflektovat, rozvíjet, oživovat na základě vybraných střepů; rozbili jsme ho a část střepů dali dohromady spolu s našimi vlastními radostmi a běsy,“ pokračuje Macháček.
Čtenáři Topolova díla se zde setkají s některými postavami románu. „Například punkově krásnou Světlanou z růžového borďásku, zoufale umatlanou a beznadějně pitomou starou Růženkou, téměř svatou jednookou Soňou, mladým banditou Kájou a svým způsobem i s hlavním hrdinou knihy – jakýmsi ‚tátou‘,“ vypočítává Macháček, který je zároveň uměleckým šéfem malé karlínské scény.
„V prostoru pro třicet až padesát lidí se snažíme nabízet hlubší a vícevrstvé pohledy na divadlo, umění, různá témata. Herci u nás mají nezvykle velkou, skoro absolutní vnitřní svobodu, a diváci mají nezvyklou svobodu prožitku a interpretace – večery s námi si každý zažívá a zpracovává po svém. V poslední době se zaměřujeme na reflexi soudobé literatury,“ přibližuje Divadlo Kámen.
