Otázku, zda Rusalka je „obyčejná“ pohádka, či symbolistní drama, si režiséři kladou přinejmenším od památné londýnské inscenace Davida Pountneyho z osmdesátých let minulého století, jenž děj z lesa přemístil do viktoriánského salonu. Rusalka tak už byla prostitutkou i obětí sexuálního zvrhlíka.
Antonín Dvořák: RusalkaSemperova opera, Drážďany, 28. listopadu 2022 |
Režisér Christof Loy z ní v Drážďanech udělal baletku, jež nemůže tančit. Opera se odehrává v kulisách evokujících divadelní prostředí, do nějž ale zasahuje kus skály, asi aby příroda tak úplně nechyběla.
Vlevo je pokladna, vpravo postel, na níž leží Rusalka s pochroumanou nohou a belhající se o berlích. Vodník je nenápadný pán v černém obleku, Ježibaba neupravená tuctová paní, také tři lesní žínky jsou baletky.
Rusalka se snaží postavit na špičky, ale padá. Ježibaba jí nohu zázračné vyléčí. Zraněná baletka toužící se tak moc vrátit na jeviště, že je ochotná se zaprodat temným silám, to by mohl být nosný příběh – akorát trochu jiný než ten, který vypráví Dvořákova opera. Chce tedy Rusalka pokračovat v baletní kariéře anebo chce lidskou duši? Jako symbolismus je to krkolomné.
„Svůj“ příběh režisér do díla nedokázal zasadit. Děj se nudně, bez zřetelnějších hereckých charakteristik posouvá vpřed. Snad s výjimkou okamžiků, kdy Rusalka se snaží s Princem „komunikovat“ stylizovanými tanečními gesty – jinak to neumí... Ale ani tento nápad v podstatě není nijak rozveden. Teprve když si člověk přečte tištěný program s režisérovým výkladem obsahu, zjistí, že Vodník a Ježibaba dokonce tvoří divadelní rodinu a že Ježibaba je nevlastní matka Rusalky.
Nic z toho ale není zřejmé. Naprázdno vyznělo i úsilí zapojit do akce epizodní roli Lovce, jehož part zní jinak jen za scénou. Tady se z něj režisér zřejmě pokusil udělat oddaného ctitele Rusalky, jehož Rusalka nechce, na rozdíl od nestálého Prince. Ale zase – cosi je nahozeno, ale nerozvedeno. Nedomyšlená koncepce zaostává za jinými, také „předělanými“ Rusalkami na zahraničních scénách, s nimiž člověk nemusel vůbec souhlasit, ale nemohl jim upřít myšlenku a suverénní realizaci, včetně hereckého ztvárnění postav.
Orchestr Semperovy opery, který řídil americký dirigent Erik Nielsen, je špičkové těleso, Dvořáka hraje měkce a kultivovaně, ale výsledný dojem nebyl tentokrát výjimečný, hra působila jakoby zdrženlivě, bez větších emocí a dramatických vrcholů a navíc se dirigentovi ne vždy dařilo koordinovat souhru, konkrétně při sboru Květiny bílé po cestě.
Rusalka nezpívá jen o měsíčku
Titulní roli zpívala ruská sopranistka Olesya Golovneva a člověka napadlo, že snad intendanti Rusalky nezřídka vybírají podle toho, jak zazpívají árii Měsíčku na nebi hlubokém. Jenže po ní přijdou i další árie, pro změnu plné zoufalé vášně a ty už nestačí jen líbezně „kuňkat“, i lyrický hlas musí být schopen se rozpínat. A to pěvkyně nedokázala. V opeře Rusalka by měla hlas spíš pro První žínku či Kuchtíka. Pokud jde o to, jak by měla znít Rusalka, stačí si vzpomenout na Asmik Grigorianovou z koncertního provedení Rusalky na letošní Dvořákově Praze.
Prince v Drážďanech zpíval chorvatský tenorista Tomislav Mužek, ale výšky bral s násilím a zanechal dojem průměrného hlasu i techniky. Ježibabu pojala Michal Doronová v podstatě jen jako hudební číslo, bez snahy o deklamaci, i když s ohledem na to, že se hraje v češtině, to není tak překvapivé. Vodník zněl polskému basistovi Rafalu Siwekovi fádně, jeho bas byl úzký a jakoby houkavý. Relativně nejvíce barevného hlasu vnesla do produkce představitelka Cizí kněžny Magdalena Anna Hofmannová. Lesní žínky, Hajný ani Kuchtík neutkvěli v paměti.
Drážďanská Rusalka se zařadí k těm zapomenutelným. Mimochodem, při navštíveném představení bylo hlediště Semperovy opery poloprázdné. Inscenace je nová, měla premiéru v květnu. Jestli netáhne ona, samotný titul, či je tu jiná příčina, těžko soudit.
