Na album, vydané labelem Deutsche Grammophon, natočili výstupy, které v různých operách zpívají společně tenor a bas. A pakliže po boku tenora výjimečně nestojí sopranistka, je to jistě příležitost pro pánskou zábavu, což oba pěvci využili a všelijak se dobírali a špičkovali. V tomhle vyniká samozřejmě hlavně Villazón, věčný klaun.
Rolando Villazón, Ildar AbdrazakovJanáčkova filharmonie Ostrava, dirigent Guerassim Voronkov Smetanova síň Obecního domu, Praha 20. listopadu 2017 |
A zpěv? Villazón se v posledních letech začíná hodně věnovat režii a asi sám nejlépe ví proč. Z bohatého barevného hlasu, kterým tolik oslnil při svém prvním pražském recitálu roku 2005, mnoho nezbylo. Při zpěvu je slyšet lehký šelest, zmizel pocit pevného jádra, atraktivní barvy, výšky jakoby utíkaly kamsi dozadu. Villazón se to snaží vynahradit ohnivými vokálními gesty, různými vzlyky, výkřiky, drženými tóny, ale to je jen vnější pěvecké showmanství.
Jeho jméno pořád táhne a (ještě nějakou dobu) bude táhnout davy, což světoví i domácí pořadatelé a gramofonové společnosti dobře vědí. Ostatně slavné hity jako Rossiniho La danza mají na publikum emocionální účinek, což dokázaly i ovace ve Smetanově síni.
To Abdrazakov, který měl loni v Praze sólový recitál, není takový bavič od přírody, ale je v lepší pěvecké formě, byť takový Verdiho Attila už je na hraně možností jeho příjemného lyrického basu. Působivější byl jako Boitův Mefistofeles, v jehož árii si i zahvízdal, ale jeho hlas vynikl nejvíce v písních Nezpívaj, krasavice od Sergeje Rachmaninova a Oči víly od Luigiho Denzy. A také v árii Basilia z Rossiniho Lazebníka sevillského, v níž pádně vyložil, co dokáže pomluva.
Bylo trochu překvapivé, že na koncertě, který měl propagovat CD s duety pro tenor a bas, se oba pěvci společně předvedli jen v ukázce z Mefistofela. Jinak zpívali sami a sešli se až ve slavné písni Granada, v dalším hitu Oči černé a samozřejmě v přídavcích. Solidní doprovod poskytla Janáčkova filharmonie Ostrava s dirigentem Guerassimem Voronkovem, která v mezihrách nabídla i méně známé kusy, předehru k opeře Donna Diana od rakousko-českého autora Emila von Rezniceka a Poslední spánek Panny, meditativní předehru ke 4. části oratoria La Vierge od Julese Masseneta.
